Zdá se, že je zase jakési těžší období za mnou, že jsem se prodýchala do větší tělesné i psychické pohody.
Pokud na někoho působí divně slovo “prodýchala”, tak to vysvětlím. Dýchání má být spojené s vědomím, to znamená, že nadechuji s vědomím sebe, že prociťuji tělo, hlavně páteř, že si uvědomuji svoji napojenost na něco, co se dá nazvat “dech života”. Bez dechu bychom nemohli žít. Dech, život, ten prostor kolem nás je tedy příznivý, podpůrný. Jsme uprostřed života. který si přeje, abychom žili. Nadechujeme život do sebe.
Voníme životem.
Letíme s větrem o závod.
Dýchání se tak může stát uvědoměním si radosti a takové dýchání také uklidňuje. Je léčebnou technikou na deprese, stres, neklid a úzkost, a tak vlastně na spoustu nemocí, neboť nemoci většinou mají kořeny v psýché.
Stačí zkusit párkrát za den třeba třikrát nádech od pasu nahoru a dvakrát delší výdech. Výdech má být delší, protože musíme ze sebe vydechnout maximum, aby nedocházelo k oxidačnímu stresu. A pak, bude-li to příjemné, postupně si člověk přidává.
Dýchání, na rozdíl od chování druhých, si berme osobně. Skoro všichni to totiž děláme obráceně – nemile se nás dotýkají projevy druhých, ale nevíme o tom, že dýcháme. To je destruktivní a nevede to k ničemu dobrému.
Při dýchání jsou důležité myšlenky. Pokud jsme rozčílení, pak je těžké klidně dýchat. Záleží jak dlouho si budeme minulou vteřinu rozčílení v sobě živit. Proto je dobré koncentrovat svoji mysl do toho, co právě v přítomnosti dělám. Dýchám.
Čeština dokazuje propojenost lidského počínání s dýcháním.
Rodina se dusí… to je naše oblíbená hláška z Kulového blesku.
Zalapat po dechu. Rozdýchat. Nerozdýchat. Brát dech. Tajit dech. Zdechnout. Nadšení.
Vzduch čistý.
Blahoslavení chudí v duchu…
Ve Čtyřech či Pěti dohodách Miguela Ruize se píše, že je omyl si myslet, že se lidé chovají tak a tak kvůli nám. Všichni se chováme podle sebe, podle toho, čemu dáme souhlas, podle naučených vzorců, názorů atd. Naše chování má důvod v nás.
Chtěla jsem vlastně psát o jídle… Jídlo, pokrm je zvláštní tím, že je spojeno s duchovností, ale ne s askezí, naopak – s radostí.
Paradoxně mnoho věřících odmítá potěšení smyslů, protože si myslí, že je to poživačnost, že si to nezaslouží, a že je to slabost a hřích. Dovolím si s tím nesouhlasit. Smysly jsme nedostali proto, abychom je odmítali, ale naopak je zúročili, jak se o tom píše v evangeliích.
Askeze nevede k spokojenému životu. Když člověk něco umrtvuje, to něco v něm hnije…
Duchovnost je radost. Duch… dech, tedy radost je dech života. Takže je to propojené – jídlo, dech, duch, radost. A také společenství… Na tom je krásně vidět trojrozměrnost lidská.
Ale to si nechám na jindy.