Umění přežít Černobyl
Slavíme 30 let od výbuchu Černobylu. Doba se radikálně změnila. V minulosti se každý neúspěch a katastrofa zametla pod koberec a tutlalo se to. Dnes o plní přední stránky novin a dělá se z toho obrovská senzace. Lidé dychtí po šílených zprávách. Věřím, že ne všichni. Jedna výhoda z toho tehdy plynula. Byli jsme více v klidu. Z každého bulvárního plátku a mediálního média z nás nekoukala negativní zpráva. Většinou s nimi stejně nic nenaděláme, jen nás podvědomě ničí a nahlodávají.
Zajímá mě v souvislosti s touto katastrofou umění přežít. Jak lze přežít takovou situaci, být na tomto místě a stále žít a těšit se dostatečnému zdraví? 30 let uplynulo od výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl. Sergej Akulinin, kterému je dnes obdivuhodných 60 let, na tomto místě byl a pracoval jako operátor turbín. Zrovna měl směnu. V této oblasti žije i nyní, jen pracuje jinde. V osudnou noc výbuchu zde pracoval jako operátor turbín na prvním reaktoru. V současné době pomáhá organizovat cesty do této uzavřené zóny. Před touto událostí žil v Pripjati, je to jeho domov, neustále se sem vrací.
Samotnou explozi sice neviděl, věnoval se v době výbuchu práci na svém bloku. Po nehodě ale jasně všichni nevěděli, jak vážná ve skutečnosti je tato situace. Pracovali nepřetržitě dál, protože nebyly ostatní bloky odstaveny a běžely. Na místě byli pracovníci a hasiči. Později byl členem havarijního oddílu, staral se o evakuaci a byl k ruce hasičům.
Při evakuaci Pripjati o 24 hodin později, kdy do města začaly najíždět autobusy, začala i evakuace. Lidé dostali příkaz vzít si věci, které budou potřebovat pouze na následující 3 dny. Ve 3 hodiny bylo po evakuaci. Nevědělo se, že to je na delší dobu? Nebo to byla jsem záminka, aby se co nejdříve vešlo co nejvíce lidí do autobusu?
Jak je možné si vysvětlit, že je Sergej Akulinin stále naživu? Byl od exploze méně než jeden kilometr, zhruba 700 metrů. Nějakou radiaci skutečně do svých těl musel dostat. A asi ne malou. Na její následky ale všichni nezemřeli. Mnoho jeho přátel z elektrárny pracujících na onom čtvrtém bloku o život vlivem ozáření na druhé straně opravdu přišlo. Nejhorší ozáření vyletělo z elektrárny ven v podobě mraku.
Velké zdravotní potíže opravdu nemá. Žije navzdory faktu, že kamarádi už nežijí. Dostal dar, který mnoha jeho kolegům po této velké nehodě nebyl dopřán. Váží si ho. Měl vlivem radiace nějakou poruchu krve, dostal invalidní důchod. V 60. letech ale stále může pracovat. Jak silný to musí být člověk a jak silný musí být jeho organismus. Co vlastně ovlivňuje naše životy víc, Okolnosti, nebo síla vůle a rozhodnutí přežít a žít?
Napadá mě jediné slovo. Respekt. Očividně se neuvěřitelné zázraky, které si nedokážeme vysvětlit, dějí stále. Díky za ně. Kéž jsou nám hnacím motorem.
Po nehodě žil u rodiny po nezbytnou dobu na Urale. Tři tisíce kilometrů daleko od svého domova, dva měsíce. Pak se přesunul do bytu v Kyjevě na další 2 roky. Když se začalo poblíž oné zóny stavět nové město Slavutyč, chtěl domů. Blíž uzavřené zóně se na Ukrajině už bydlet nedá. Chtěl se vrátit do elektrárny. Chtěl svůj život zpět.
Pracoval 4 roky na manažerských pozicích jako zástupce vedoucí a v oddělení pro styk s veřejností v mezinárodní kanceláři pro Černobyl a Pripjať Zařizoval vše pro mezinárodní delegace. Nakonec se přesunul do soukromého sektoru. Zajišťuje turistům cesty do jeho tehdejšího domova. Miluje svou vlast a miluje svůj domov. Když na toto místo poprvé vzal děti, plakal. Vzpomíná na ulici vedle továrny jménem Jupiter. Tam byl jeho domov.
Není sám. Přežilo jich víc. Někteří přežili navzdory tomu, že v radiaci vypovídali službu i stroje. Jak je na tom každý z nás? Milujeme vlastní zemi natolik, že bychom šli zachraňovat? Zabránit další katastrofě?
Dívám se jinýma očima. Dívám se na hrdiny, kteří klidně položí život za milovanou vlast. Na ty, co milují svůj domov, že se tam vrací, i když ví, že je tam radiace.
30 let od katastrofy: V osudnou noc pracoval u turbín Černobylu. A žije