Stanislav Moša, Městské divadlo Brno, Německo a motiv Fausta. Tato kombinace se na nejlepší muzikálové scéně u nás objevuje až příliš často. V roce 2015 dal vzniknout světové premiéře hry Johnny Blue, která je, jako třeba muzikál MammaMia!, napsán podle již existujících písní, které zkompletoval a přeložil právě Stanislav Moša, jenž se stal dokonce režisérem této inscenace.
Pustíte-li si písničku Johnny Blue od Leny Valaitis, máte v podstatě rozklíč
ovaný děj i tohoto muzikálu. Slepec Johnny hrává denně na lavičce v parku. Stará se o něj jeho přítelkyně Marie (shoda jmen s muzikálem Prodaný smích – náhoda nebo záměr?) i přes nesouhlas jejího otce. Jednoho dne ho zaslechne hrát bývalý spolužák, kterému říkají Mrcha Fred. Takový klasický vyčůránek s nepříliš taktním humorem. Je z něj hudební manažer a o Johnnyho s jeho písničkami má velký zájem. Přivede ho do nahrávacího studia, kde se okamžitě všem velmi zalíbí a za chvíli jsou ho plné noviny a televize. Vrcholem má být velká televizní soutěž, kterou vyhraje a zařídí si tím definitivní místo na výslunní. V průběhu tohoto procesu se ovšem velmi vzdaluje své milované Marii, na čemž má velký podíl také Fred, který si na ni dělá zálusk. Celou tuhle situaci také sleduje Satana (ďáb
el), která velmi stojí o Johnnyho duši, kterou získá výměnou poskytnutí zraku. Johnny si ho zatím chce jen půjčit s tím, že se rozhodne, zda si ho ponechá. Satana si usmyslí, že zařídí, aby už nikdy slepý být nechtěl a ukazuje mu veškeré krásy světa včetně žen, díky čemuž v podstatě Johnny maže ze svého života Marii, jež se se Satanou vsadí, že se k ní Johnny vrátí, když mu řekne: “můj Johnny”.
I přes ďáblovu nabídku cestovat časem a vládnout světu mladý muzikant vidí i špatné věci a rozmyslí si, že bude raději slepý. S tím ovšem Satana nepočítala, rozčílí se a má v úmyslu Johnnyho zabít. V tu chvíli ovšem přichází Marie, vyhrává sázku, má zpět Johnnyho a ten si smí ponechat svůj zrak.
Ve druhé části se ještě na moment vrací Mrcha
Fred v mistrném podání Aleše Slaniny, který skutečně zazářil každým svým výstupem a vnášel do hry trochu života. Byl Satanou vyplacen, aby se o Johnnyho už nestaral a stále projevuje zájem o Marii. Ta ovšem, jak už víme, má oči a srdce pouze pro svého kytaristu.
Písně byly některé velmi dobré, jiné řekněme nezajímavé. Srovnáme-li toto dílo s Prodaným smíchem, řekla bych, že je spíše nezdařilé. Určitě bych na Johnnyho nešla znovu, ale jsem ráda, že jsem ho viděla. Jen jsem odcházela s lehce smíšenými pocity. Bylo to jako na houpačce – chvíli skvělé, potom místy až téměř trapné.
Ovšem lepší je udělat si vlastní názor, tak honem na Johnnyho Blue!