Nevím, co udělalo větší hluk, jestli rachocení klíčů v zámku nebo podpatky klapající o zem, každopádně první, kdo mě přišel přivítat byl Lars. Mohutnou tlapou mi roztrhl tento týden už třetí silonky a vypadal, že je opravdu rád, že mě vidí.
Odkopla jsem boty pod botník, uklidím je ráno. Byla jsem tak moc unavená… Ostatně jako vždycky po představení. Ty věčné večírky už mě vážně unavují. Ale co doma, když je Michal na služební cestě? Už zase… Teď on 14 dní v Ostravě, potom já týden na hostování v Liberci…
Vyšla jsem po špičkách do patra a málem šlápla na kostičku ze stavebnice, kterou nechal Miky rozházenou těsně u schodů. kolikrát mu mám říkat, aby po sobě ty hračky uklízel… Naše mladá dáma obnovila na dveřích plakát NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Rodiče patrně patří mezi ně. Nahlédla jsem do pokojíčku ke každému z nich a dala jim pusu na čelo. Cestou mě napadlo, jestli se vůbec ještě někdy sejdeme doma všichni. Buď někde lítám já, nebo manžel, nebo jsou pryč děti. Minimálně Peťka určitě. Ta pořád lítá za tím svým Adonisem, ale že by se věnovala učení, to ne.
Chtěla jsem jít dolů, ale všimla jsem si, že v pokoji pro hosty se ještě svítí. “No ne, naše hvězda je doma už o půl jedné?” koukla na mě maminka z postele přes brýle s ironickým úsměvem. “Ahoj, mami. Žádný problém? Nezlobili ti naši dva divoši?” objala jsem ji a políbila na tvář. “Dneska výjimečně byl nejdivočejší element Lars. Myslím, že sežral kus deky, tak to kdyžtak ohlídejte, jestli budete někdy doma…” podívala se lehce vyčítavě. “Já si dám pozor, děkuju. Dobrou noc. Chceš zhasnout?”
“Už asi jo, čekala jsem na tebe.”
“Nehodil by se ti ráno odvoz?” snažila jsem se odvést řeč od toho, jak neschopná jsem matka.
“Ale víš, že by to celkem bodlo?” usmála se konečně.
“Tak fajn. Snídaně je ve čtvrt na sedm, ale jestli se chceš najíst až doma, můžeš vstát i později. Každopádně o půl osmé vyjíždíme z domu. Dobrou noc.”
Osprchovala jsem se, odlíčila a zalehla do postele. Zase sama. Je pryč teprve třetí den a už je mi zase smutno. Lars přišel ke mně, položil si hlavu na polštář a koukal na mě těma jasnýma modrýma očima, jaké má každý husky. “Tak pojď, ty těšiteli,” pobídla jsem ho a pes vyskočil na páníčkovo místo. “Alespoň nějaké zastoupení mužského elementu.”
I když jsem byla utahaná jak kotě, nemohla jsem usnout. Náhle se mi začaly hlavou honit myšlenky o mém životě. Začala jsem pochybovat sama o sobě, svých rozhodnutích. Vždycky jsem se nejvíc obávala toho, že se rozhodnu špatně…
Když jsem se hlásila na JAMU, v životě mě nenapadlo, že by mě mohli vzít, ale když už jsem se to stalo, neváhala jsem ani vteřinu tam nastoupit, přestože jsem byla léta rozhodnutá, že tam nepůjdu a vystuduji něco pořádného a budu se živit jako normální člověk. A ejhle, dostala jsem po studiích angažmá přesně tam, kde jsem chtěla. Tak co je špatně, když všechno vychází, jak má?
Michal dal na poslední chvíli přednost biochemii, abychom mohli co nejdřív bydlet spolu a teď je tak dobrý, že jezdí po republice i po světě. Dostává za to slušně zaplaceno, ale za tu cenu…
Jenže jak má člověk v devatenácti letech vědět, že nedělá chybu? Nikdo nevíme, co nás čeká a to, co se nám momentálně zdá jako nejlepší nápad nebo splněný sen, může ve finále dopadnout jako největší kámen úrazu.
Takže jsem udělala chybu, když jsem se špatně rozhodla, nebo ji dělám teď, když vím, co je špatně, ale nechávám to tak? Jsem sobec, když se dál živím tím, co všechno tak neskutečně komplikuje, dává mi málo času pro rodinu, ale neuvěřitelným způsobem mě to naplňuje a dělá šťastnou? Vybírá si to svou daň…
Je mi jasné, že něco musí začít být jinak, takhle to dál nejde! Jenže co s tím?