Těžká řehole zdravotní sestry

Pokud zapátráte po platech v Evropské unii, zjistíte, že sedíme kdesi na chvostu a jsme na tom bídně. Ve stresující a složité době, kdy místo s nižší životní úrovní začínáme zápasit z chudobou, začíná být momentální situace na pováženou.

U pracovních pozic, které jsou fyzicky a psychicky náročné, vysilující, náročné na koncentraci i zodpovědnost je to přímo alarmující. U řemesel a zaměstnání, které jsou životním posláním s vyšším principem, to vyznívá přímo ostudně. Pak se nám ze světa vytrácí lidskost, slušnost i tolerance. Stresovaný a uštvaný člověk, který je neustále přetažený, nemůže dělat dobře ani povolání, které si pln ideálů vybral jako poslání.

Zdravotní sestry

Mládí je plné ideálů. A o iluze přicházíme velice snadno. Pokud je mladá dívka na tolik uvědomělá, že dokáže za povoláním zdravotní sestry vidět onen vyšší princip a poslání, měla by se společnost dostat do bodu, kdy to náležitě ocení. Mělo by to být znát na platovém ohodnocení, možnosti si déle odpočinout mezi náročnými směnami a motivací a vidinou na růst platu po odsloužených letech, a ani jednomu se zmíněných věcí tak bohužel není.

Tato profese je velmi náročná a pacienti dokáží být pěkně nepříjemní a neuznalý. Někteří vyloženě jen prudí. A pokud mají opravdu bolesti a péče o ně je složitá a náročná, o to víc by si naše zdravotní setry zasloužily respekt.

Naše zdravotní sestry jsou dlouhodobě přetěžované, špatně placené, a když můžou, prchnou za lepším do Německa a jiných zemí. I odborníci varují, že nás brzy nebude mít kdo ošetřovat.

Marné iluze

„Chtěla jsem jít na nějaký maturitní obor a nemít jen výuční list,“ přiznává Andrea Kalousová, co bylo motivací pro výběr školy. Ovšem nejen to: „Bydlím s babičkou a denně mám na očích, jak starší člověk zvládá běžné činnosti, takže i proto, abych dovedla pomoct.“

Také Kristýna Štěpánová má podobný názor: „Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale nevěděla jsem, jakým směrem jít. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že ve zdravotnictví může člověk pomoct asi nejvíc.“

Barbora Vítková sice ještě v 9. třídě nevěděla, kam dál, ale teď věří, že bude ve studiu zdravotnického oboru pokračovat. „Podala jsem si přihlášku do Pardubic na porodní asistentku. Byla jsem v porodnici na praxi ve třeťáku a moc se mi tam líbilo.“

Jak dlouho toto nadšení asi mladým studentkám a zdravotním sestrám vydrží? Než uvidí svoji výplatní pásku? Než budou padat vyčerpáním? Jak k tomu přijdou ale pacienti… Jak my, kteří jednou budeme ležet v nemocnici či LDN.

V učilišti pro švadleny měli ve 3. ročníku čtyři žačky, ve druhém dvě a v prváku nula. Hotová krize oboru. 158 zdravotnických asistentů v Ústí nad Orlicí značí značný pokles také. Bývalo to o 100 zdravotnických asistentů více než dnes.

,,Důvody? Částečně objektivní, jako je nástup slabších populačních ročníků. Částečně nepodložené obavy dětí i rodičů, že zdravotnický asistent je něco méněcenného a v nemocnici bude dělat jen černou práci. A pak také stoupající obliba gymnázií na úkor ostatních středních škol. Zdravotnické obory přitom patřily mezi ty prestižní.“

Poslání a osobní vztah

Neexistuje jistota, že všechny absolventky oboru skutečně chtějí ve zdravotnictví pracovat. Pacienti si stěžují, že sestry se chovají arogantně a zřejmě je práce vůbec nebaví. Zda je to arogancí sester, anebo přehnanými přáními pacientů, je vždy sporné. Zdravotní sestra není služka. A pravda může být občas na obou stranách.

Náročnost profese, kdy je to nápor na psychiku a ne vždy jsou lidé vděční za to, co pro ně sestry dělají. Najdou se i pacienti, kteří je ocení. To pak pro zdravotní sestru může znamenat dobrý pocit. Dalí náročností je směnný provoz a časté přesčasy. Sestry často vyhoří a jsou vyčerpané.

Některé ženy od mládí chtějí pomáhat. Jejich přáním je třeba pracovat v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Realita bývá občas krutá. Časté je agresivita pacientů, nejčastěji s psychiatrickými diagnózami. Ti své chování nemají pod kontrolou. S tím však musela počítat.

„Myslím si, že ta profese je krásná a je úžasné, když můžete někomu pomoct, ale došlo u mě k syndromu vyhoření.“ Směny se totiž stále natahovaly. Kvůli nedostatku lidí často neměla čas ani na oběd a v noci zůstávala sama na 40 lidí. Na úkoly měla méně času, vztahy s kolegy byly vypjaté, do práce, kde po 6,5 roku patřila služebně k veteránům, jezdila už předem vystresovaná.“

Nedostatek personálu v našich nemocnicích už dlouhá léta částečně kompenzují cizinci. Především jsou to Ukrajinky. Zde je ale stále se rozšiřující fakt a to ne jen v tomto oboru. Že na jedné straně je zde nezaměstnanost a na druhé straně nedostatek lidí. Někdy se lidem nechce dělat. Někdy je to ale naprosto neúnosné a za ty peníze a podmínky je to opravdu neproveditelné. Syndrom vyhoření je rychlý a špatně se z něj dostává.

,,Každá příčina má svůj následek. Školy neprodukují dostatek absolventů pro nutnou obměnu personálu, stávajícím sestrám se kupí přesčasy a nezřídka opouštějí nemocnici kvůli vyhoření. „Přicházejí za mnou, že už prostě nemůžou dál, jinak se zblázní. I kdybych jim slibovala hory doly,

Ráj v Německu

Jak je to tedy v sousedním Německu? U nás je méně peněz, větší napětí. Na prvním místě plat, který je menší až o půlku. Ale hlavní důvod, jsou mezilidské vztahy. Především ve většině přezíravé jednání personálu s pacienty.

„V Německu berou sestry nejméně dvojnásobek toho, co si vydělají v českých nemocnicích,“ potvrzuje Pavlína Šafaříková, která před rokem a půl našla práci v soukromém zařízení pro seniory kousek za hranicemi. Nadřízení jí proplácejí dojíždění, k tomu se může těšit z různých zaměstnaneckých výhod. „K Vánocům jsme dostali příplatek 150 eur,“ uvádí pro příklad.

Ať se kouknu nalevo či napravo, vidím, jak to jde s námi nějak z kopce.  Co s tím naše vláda udělá je mi jasné už nyní. Propad bude stále větší. Asi by bylo nejlepší ji úplně obejít a začít si budovat vlastní systém nějak bokem. A první vlaštovky v mnoha oblastech už se rodí. Dát jim najevo, že nám celá vláda může být tak nějak ukradená.

Odkaz: Diagnóza: zdravotní sestra