Svoboda – víme vlastně, co to je?

Slovo, které se na nás hrne ze všech stran. Používají ho politici, používáme ho my. Funguje to v podstatě jako univerzální argument pro cokoli. Ale co to je doopravdy? Každý na to má jiný názor. Já hledám odpověď v historii…

I tam má svoboda různé podoby a lidé jsou různě nároční. V takovém pravěku, kdy se každý snažil jen o to, aby se i zítra probudil živ a zdráv, nikoho žádná práva ani svobody nezajímaly. Je ovšem zajímavé, že s tvorbou tlup, tím pádem jakéhosi primitivního společenstva, vzniká i určitá hierarchie a svoboda se tím pádem omezuje pravidly, která ovšem mnohem více platila mezi tlupami než uvnitř. Ale už to bylo o tom, že se rozhodovalo, co s ulovenou kořistí, dělila se práce nějakým způsobem a ač se to zdá nebo ne, to už byl zásah do svobody. Když dostanete nějaký úkol, už si přece nemůžete dělat, co chcete.

Mnohem markantněji se to ale projevilo už ve starověku, kdy nám poprvé vstupuje na scénu vztah otrokář x otrok. A to byste teprve viděli, co to znamená nemít práva! Lidský život, byl-li otrokův, neměl žádnou cenu. Jeho smrt pána jen obtěžovala. Musel si totiž najít nového…

Slabší formou otroctví bylo ve středověku nevolnictví. To sice nebylo tak drastické, ovšem o svobodě se skutečně hovořit nedalo. Nemohli jste se vdát či oženit, odstěhovat či koupit pozemek bez vědomí vašeho pána. Ale ani v rodinách nebyla svéprávnost žádaným slovem. Všichni víme, že rodiče rozhodovali o tom, koho si jejich dítě vezme. Těm se to vždy nemuselo líbit, ale nikomu to nepřišlo zvláštní, takhle se žilo.

Ale chceme-li mluvit o omezování svobody, nemusíme chodit ani tak daleko do historie. Podívejme se jen na minulý režim! Nesměli jste jezdit do zahraničí, pokud vám to nepovolil stát, a když už se vám to náhodou podařilo, byl v tom většinou nějaký háček, nebyli-li jste ve straně. Nesmělo se chodit do kostela, sledovat dění na “ZÁPADĚ” a už vůbec ne projevovat veřejně vlastní názor, neshodoval-li se  režimem.

A co my dnes? Můžeme si říkat, co chceme, projet třeba celý svět, můžeme podnikat, vyznávat jakékoli náboženství, volit, koho chceme a velká výsada je to, že vůbec MŮŽEME volit. Můžete studovat cokoli chcete, projdete-li přijímacím řízením a to zdaleka není všechno! Tak proč pořád kolem sebe slýcháme samé stížnosti? Je to snad málo tohle všechno? Ne! Jediný problém je v tom, že to berem jako samozřejmost. Stěžujeme si na naše politiky, ale přitom jsme si je sami zvolili! A kdo volit nešel, nemá si vůbec co stěžovat…

Lidi, zamysleme se nad sebou trošku! Co víc si můžeme přát?!