Základní nepodmíněný příjem, nutnost nebo utopie?

Základní nepodmíněný příjem, se jako myšlenka začal objevovat před mnoha staletími. Většinou byla tato myšlenka označována jako utopie. O přidělení finanční či naturální částky, kterou by v tomto případě dostal každý člověk v příslušné zemi se ale mluví pořád. Průkopníkem snad bude Finsko, které se na tento krok chystá.

Tato myšlenka se již dlouho jako utopická nebere a navrhují ji filozofové, ekonomové, zastupitelé pravicových i levicových stran. U nás třeba tento návrh podal nedávno bývalý ministr financí z ODS Vlastimil Tlustý. Navrhoval pro každého občana České republiky vyplácet 4 000 korun měsíčně.

To, že nejbohatší lidé světa, kterých je asi 1 % vlastní víc než půlku světového majetku je fakt, mohli by několikanásobně splatit všechny dluhy a uživit všechny lidi na světě. Nejnižší daně platí ti nejbohatší, nejchudší odvádí obrovské sumy vzhledem k výdělku. Nadnárodní společnosti a banky neustále upírsky sají všechny země. Musela by nastat reforma. To, jak se dnešní život odvíjí vede k nezadržitelnému kolapsu celé společnosti. Až to krachne, možná bude na čase zavést právě Základní nepodmíněný příjem.

Jak se zde žije a co by to asi přineslo

Nevím jak moc se díváte na svět střízlivě a v jakém prostředí se vyskytujete. Pravdou a holým faktem je, že pokud nepatříme k horním deseti tisícům movitých, žijeme ve středu společnosti plné obrovských obav, tlaku, stresu a strachu. Většina lidí má panickou hrůzu ze ztráty zaměstnání. Pro množství lidí tento fakt představuje naprostou osobní tragédii. Bylo by to likvidační. Neuživili by své rodiny a nezaplatili nájem. Sociální dávky jsou jen pro některé a pokud k nim nepatříte, což je nás ještě stále většina, je to tak trochu na skok z mostu.

Hluboká existenční nejistota nás svírá v kleštích. Jistota toho, že nezůstaneme úplně na ulici hladoví by možná přispěla k tomu, že bychom se trochu uklidnili, začali se víc usmívat a chovat k sobě lépe. Alespoň někteří.  

Nějak již nerozlišujeme práci a zaměstnání, i když jsou to obrovsky rozdílné pojmy. Někdo práci miluje, jiný zaměstnání bere jako nutné zlo. Zaměstnavatelé vyhledávají lidi s dovednostmi za účelem rychlého a snadného zpeněžení. Nosí se flexibilita, dobrá fyzická kondice a zdraví, a zejména schopnost umět se prodat, což je mnohdy na úkor dovedností. Znevýhodnění jsou třeba držitelé ZNP, kterým se ale umožňuje aspoň pracovat. Trpí hlavně i ti, co nemají od přírody křivou páteř a ostré lokty. Také ti, co jim nebylo dáno do vínku pevné zdraví. Přežijí jen silní jedinci. To tak ale asi bylo vždy.

Další pozitivum by bylo zlepšení pracovních podmínek ve firmách, kdy by zaměstnavatelé byli opravdu nuceni zajímat se o to, jaké pracovní podmínky dávají svým zaměstnancům a jak se k nim chovají. Ubylo by povyšování, vykořisťování a šikany na pracovišti. Ti co by chtěli, by do práce chodili raději než doposud, měli by větší klid i výkon a kvalitu odvedené práce. Zvedla by se úroveň výroby i služeb.

Do práce by chodil jen ten, kdo chce, ti co nepracují nyní stejně nikdy pracovat nebudou. Zavedení tohoto vyplácení Základního nepodmíněného příjmu by alespoň částečně řešilo velmi radikální snížení poptávky po pracovní síle, neboť se vše digitalizuje a robotizuje a nahrazují nás stroje.

Systém sociálních dávek by se výrazně zjednodušil a konečně by měli všichni stejně, alespoň tak by to muselo být. Dnešní systém vyhovuje těm, co v tom umí chodit, a zvýhodněni jsou ti, co nikdy pracovat nebudou. Pro lidi opravdu v kritické životní situaci není podporou, je špatně nastavený. Dávky v hmotné nouzi vyplácené po předcházejícím sociálním šetření jsou často ponižující a dotýkají se základní důstojnosti dané osobnosti žadatele. Mimochodem slovo důstojnost se jaksi vytratilo z našeho slovníku, života a světa.

Základní nepodmíněný příjem, pro i proti

Pokud mluvíme o minimu, muselo by se jednat o 12 000 korun měsíčně. Tady narážíme, protože by to asi dost zruinovalo náš už tak napjatý státní rozpočet. Reálné je tedy pouze zavedení částečného Základního nepodmíněného příjmu. To by sice nestačilo pro přežití, ale podstatně by zjednodušilo dnešní systém sociálních dávek. Pokud by se opět neudělal někomu výjimka, jak je tomu dnes, někteří by do práce hold konečně museli.

Zavedení Základního nepodmíněného příjmu  předpokládá průměrnou morální výši společnosti, kde ale opět pokulháváme dosti značně. Určitě by bylo mnoho příznivců i odpůrců. Hlasitě stěžovat si umíme, takže by to bylo stěžování ve velkém stylu. Flákači ale žijí z našich peněz i dnes. Nic by se až tak nezměnilo.

Argument, že lidé by už vůbec nechtěli chodit do zaměstnání je směšný. Výše by nebyla taková, aby to ono důstojné žití pokrylo. Kdo má zdravý selský rozum, všech pět pohromadě a chce jistou životní úroveň pro sebe a pro své děti, nebude se chovat jako debil a do práce prostě půjde. Pracovat jsme prostě zvyklí a hned tak se to neodnaučíme. Někdo by se doma nudil, někdo by konečně začal dělat to, co ho baví a co mu jde, a to by bylo vidět na výsledku práce.

Základní nepodmíněný příjem by mohl být také podmíněn výkonem práce. Chodíš do práce, dostaneš tuto částku. Úřad práce by konečně hledal práci těm, kteří chtějí pracovat, ne těm, co házejí mimikry a chtějí dělat jen na oko. No a náš stát by pak měl povinnost vytvářet pracovní místa. I tak to již bylo mnohokrát popsáno.

O pár takových zkoušek na nečisto se pokusili na Aljašce v USA, Indii a Iránu nebo africké Namíbii. Částka byla sice minimální, na naše asi 300 korun a vyplácela ji překvapivě církev. Nezaměstnanost nijak nevzrostla, ale snížila se o 15 % a lidé začali prostě víc pracovat, dostali totiž motivaci. Téměř o polovinu klesla i kriminalita, snížila se ve velké míře dětská podvýživa, zvýšila školní docházka. Samá pozitiva. No nestojí to za úvahu?

Základní nepodmíněný příjem, se jako myšlenka začal objevovat před mnoha staletími. Většinou byla tato myšlenka označována jako utopie. O přidělení finanční či naturální částky, kterou by v tomto případě dostal každý člověk v příslušné zemi se ale mluví pořád. Průkopníkem snad bude Finsko, které se na tento krok chystá.

Tato myšlenka se již dlouho jako utopická nebere a navrhují ji filozofové, ekonomové, zastupitelé pravicových i levicových stran. U nás třeba tento návrh podal nedávno bývalý ministr financí z ODS Vlastimil Tlustý. Navrhoval pro každého občana České republiky vyplácet 4 000 korun měsíčně.

To, že nejbohatší lidé světa, kterých je asi 1 % vlastní víc než půlku světového majetku je fakt, mohli by několikanásobně splatit všechny dluhy a uživit všechny lidi na světě. Nejnižší daně platí ti nejbohatší, nejchudší odvádí obrovské sumy vzhledem k výdělku. Nadnárodní společnosti a banky neustále upírsky sají všechny země. Musela by nastat reforma. To, jak se dnešní život odvíjí vede k nezadržitelnému kolapsu celé společnosti. Až to krachne, možná bude na čase zavést právě Základní nepodmíněný příjem.

Jak se zde žije a co by to asi přineslo

Nevím jak moc se díváte na svět střízlivě a v jakém prostředí se vyskytujete. Pravdou a holým faktem je, že pokud nepatříme k horním deseti tisícům movitých, žijeme ve středu společnosti plné obrovských obav, tlaku, stresu a strachu. Většina lidí má panickou hrůzu ze ztráty zaměstnání. Pro množství lidí tento fakt představuje naprostou osobní tragédii. Bylo by to likvidační. Neuživili by své rodiny a nezaplatili nájem. Sociální dávky jsou jen pro některé a pokud k nim nepatříte, což je nás ještě stále většina, je to tak trochu na skok z mostu.

Hluboká existenční nejistota nás svírá v kleštích. Jistota toho, že nezůstaneme úplně na ulici hladoví by možná přispěla k tomu, že bychom se trochu uklidnili, začali se víc usmívat a chovat k sobě lépe. Alespoň někteří.

Nějak již nerozlišujeme práci a zaměstnání, i když jsou to obrovsky rozdílné pojmy. Někdo práci miluje, jiný zaměstnání bere jako nutné zlo. Zaměstnavatelé vyhledávají lidi s dovednostmi za účelem rychlého a snadného zpeněžení. Nosí se flexibilita, dobrá fyzická kondice a zdraví, a zejména schopnost umět se prodat, což je mnohdy na úkor dovedností. Znevýhodnění jsou třeba držitelé ZNP, kterým se ale umožňuje aspoň pracovat. Trpí hlavně i ti, co nemají od přírody křivou páteř a ostré lokty. Také ti, co jim nebylo dáno do vínku pevné zdraví. Přežijí jen silní jedinci. To tak ale asi bylo vždy.

Další pozitivum by bylo zlepšení pracovních podmínek ve firmách, kdy by zaměstnavatelé byli opravdu nuceni zajímat se o to, jaké pracovní podmínky dávají svým zaměstnancům a jak se k nim chovají. Ubylo by povyšování, vykořisťování a šikany na pracovišti. Ti co by chtěli, by do práce chodili raději než doposud, měli by větší klid i výkon a kvalitu odvedené práce. Zvedla by se úroveň výroby i služeb.

Do práce by chodil jen ten, kdo chce, ti co nepracují nyní stejně nikdy pracovat nebudou. Zavedení tohoto vyplácení Základního nepodmíněného příjmu by alespoň částečně řešilo velmi radikální snížení poptávky po pracovní síle, neboť se vše digitalizuje a robotizuje a nahrazují nás stroje.

Systém sociálních dávek by se výrazně zjednodušil a konečně by měli všichni stejně, alespoň tak by to muselo být. Dnešní systém vyhovuje těm, co v tom umí chodit, a zvýhodněni jsou ti, co nikdy pracovat nebudou. Pro lidi opravdu v kritické životní situaci není podporou, je špatně nastavený. Dávky v hmotné nouzi vyplácené po předcházejícím sociálním šetření jsou často ponižující a dotýkají se základní důstojnosti dané osobnosti žadatele. Mimochodem slovo důstojnost se jaksi vytratilo z našeho slovníku, života a světa.

Základní nepodmíněný příjem, pro i proti

Pokud mluvíme o minimu, muselo by se jednat o 12 000 korun měsíčně. Tady narážíme, protože by to asi dost zruinovalo náš už tak napjatý státní rozpočet. Reálné je tedy pouze zavedení částečného Základního nepodmíněného příjmu. To by sice nestačilo pro přežití, ale podstatně by zjednodušilo dnešní systém sociálních dávek. Pokud by se opět neudělal někomu výjimka, jak je tomu dnes, někteří by do práce hold konečně museli.

Zavedení Základního nepodmíněného příjmu  předpokládá průměrnou morální výši společnosti, kde ale opět pokulháváme dosti značně. Určitě by bylo mnoho příznivců i odpůrců. Hlasitě stěžovat si umíme, takže by to bylo stěžování ve velkém stylu. Flákači ale žijí z našich peněz i dnes. Nic by se až tak nezměnilo.

Argument, že lidé by už vůbec nechtěli chodit do zaměstnání je směšný. Výše by nebyla taková, aby to ono důstojné žití pokrylo. Kdo má zdravý selský rozum, všech pět pohromadě a chce jistou životní úroveň pro sebe a pro své děti, nebude se chovat jako debil a do práce prostě půjde. Pracovat jsme prostě zvyklí a hned tak se to neodnaučíme. Někdo by se doma nudil, někdo by konečně začal dělat to, co ho baví a co mu jde, a to by bylo vidět na výsledku práce.

Základní nepodmíněný příjem by mohl být také podmíněn výkonem práce. Chodíš do práce, dostaneš tuto částku. Úřad práce by konečně hledal práci těm, kteří chtějí pracovat, ne těm, co házejí mimikry a chtějí dělat jen na oko. No a náš stát by pak měl povinnost vytvářet pracovní místa. I tak to již bylo mnohokrát popsáno.

O pár takových zkoušek na nečisto se pokusili na Aljašce v USA, Indii a Iránu nebo africké Namíbii. Částka byla sice minimální, na naše asi 300 korun a vyplácela ji překvapivě církev. Nezaměstnanost nijak nevzrostla, ale snížila se o 15 % a lidé začali prostě víc pracovat, dostali totiž motivaci. Téměř o polovinu klesla i kriminalita, snížila se ve velké míře dětská podvýživa, zvýšila školní docházka. Samá pozitiva. No nestojí to za úvahu?