Vím, že už začal advent a pomalu se blíží čas vánoc, proto slibuju, že letos je tohle můj poslední “ošklivý” článek, který píšu. Za to však bude stát za to.
Patřím mezi těch pár “sviňáků”, kterým se často stává, že říkají: “nerad to říkám, ale já sem to říkal…” – a přitom to říkají s prasečí radostí. I to, co teď napíšu, bude bohužel v této kategorii. Přesto budu následující řádky psát s velmi těžkým srdcem a jednou to budu říkat bez oné prasečí radostí. Píšu se smutným vědomím bezmoci. Ale možná, kdyby aspoň pár lidem otevřely oči…
Protože mám malé děti, byli jsme se podívat na rozsvícení vánočního stromku v Kroměříži a ještě v jedné menší vesnici. V Kroměříži byly na téhle akci doslova davy lidí. Hrůza, nedalo se ani hnout. A jak jsem si tam tak stál s děckem za krkem čekaje na to, až ten hňup na podiu přestane blbě kafrat a konečně rozsvítí ten podělanej stromek, pač mi mrznou haksny a začíná mrholit, měl jsem čas trošku rozjímat. Když jsem se rozhlédnul kolem, došla mi jedna velmi smutná věc: Není pravda, že lidi nemají čas účastnit se různých demonstrací, či jiných občanských akcí, nebo přijít k volbám. Není pravda, že je někdy odradí počasí, jindy datum, jindy to, že v televizi půjde 158. repríza Nemocnice na kraji města. Ani není pravda, že jsou příliš líní. NE! Ti lidi mají čas, ti lidi nejsou líní, oni na to prostě zvysoka serou. Došlo mi to, když jsem si uvědomil, že najednou, kvůli rozsvícení stromku je narvané hektarové náměstí a lidi si vzájemně okusují kapuce ve frontách na předražené trdelníky. I když je zima, i když mrholí, i když v televizi dávají ty hrozně důležité seriály najednou je náměstí plné lidí, kteří nebyli líní a přišli.
Ti samí lidé, z nichž drtivá většina nepřijde, pokud jde o méně líbivé, ale podstatně důležitější věci. Především, pokud jde o budoucnost naší země. Serou na ni zvysoka, jako by to snad nebyla zároveň naše budoucnost. Jako by to nebyla zároveň budoucnost našich milovaných dětí. Kupují zábrany na schodiště, ohrádky okolo kamen, aby se dětátko nespálilo. Přitom zde hrajeme o něco mnohem důležitějšího. Hrajeme o to, aby si naše děti venku mohly bezstarostně hrát tak, jako jsme si hráli kdysi my. Abychom nemuseli trpět strachem, jestli našemu bezbrannému dítěti za nejbližším rohem neublíží banda cizáckejch zmrdů. Řešíme rozestup prken na průlezce, aby tam děťátka náhodou nestrčila hlavičku. Ale že je hned pod průlezkou beztrestně znásilní banda přivandrovalých všelijak frustrovaných zmrdů, v horším případě přímo před našima očima – tak před tím strkáme hlavu do písku v kočičím hajzlu. Teď nemluvím o potrefených a zaplacených “slunkách” ale o normálních lidech, kteří vědí, co je špatné, ale nic proti tomu nedělají.
Právě kvůli tomuto stavu nás čekají zlé časy. Hodně zlé. Někde jsem četl nádherné moudro: “Dobré časy dělají slabé muže, slabí muži dělají zlé časy, zlé časy dělají silné muže, silní muži dělají dobré časy…” Jak přesné a trefné toto úsloví je – copak teď nemáme dobré časy a slabé muže? Jsem přesvědčen o tom, že máme oboje a že stojíme u zrodu zlých časů.
V evropě na západ od nás se schyluje ke genocidní občanské válce. Její příchod je urychlen invazí okupantů z afriky. Každý, kdo má zbytky zdravého úsudku ví, že sem sice přišli za lepší budoucností, ale nepřišli za poctivou prací. Evropští politici se za mlčení většiny snaží odzbrojit i ty zbytky nás bojeschopných spoluobčanů, abychom měli obranu svých domovů a dětí před zrůdnou budoucností ještě těžší. Poteč krev, HODNĚ KRVE, bude hodně mrtvých, řečeno prostřednicvím starého klišé: “Živí budou závidět mrtvým”. Než tento konflikt skončí stane se mnoho zlého a já bohužel nevím, zda budeme mít dostatek silných mužů, aby vrátili dobré časy.
A to nejhorší nakonec: My si to zasloužíme! Drtivá většina z nás totiž neudělala vůbec nic, abychom svou budoucnost změnili, nejsme ochotni obětovat nic ze svého současného pohodlí a zdánlivě dobrých časů. Hodně lidí tak nějak podvědomě tuší, že by mohl přijít průser, ale místo, aby se tomu postavili, tak před tím zavírají oči. Pořád čekají, že se to “nějak vyřeší”, že přece “není možné aby…” protože “v dnešní době se to nemůže stát..” a mají milion jiných výmluv. Možná by bylo dobré zeptat se evropských židů, kteří pamatují 30. léta co si oni říkali tehdy. Kdysi jsem psal článek, kde jsem se snažil lidi vyburcovat k nějaké aktivitě – neúspěšně. Tímto článkem se o to již nepokouším. Jen říkám co prostě přijde. Kvůli těm, kteří dnes na všechno serou z vysoka.
Jestli to někdo dočetl až sem, tak mu děkuju mockrát za pozornost, a v příapdě přivozených depresí mi pošlete stížnost a účet za psychiatra a antidepresiva na adresu: Lampárna č. 38. Nebo se vyserte na psychiatry a připravte se na to, co přijde. Psychicky i fyzicky, protože to přijde, protože se nám nepodaří mlčící většinu přesvědčit aby na to přestala srát.