Tento svět asi není určený pro mě.

Je to instinkt. Když vidíte nějakého hlupáka, podvědomě si oddechnete: To mám ale štěstí, že jím nejsem zrovna já. Možná ale není vždy odhadnutelné na první pohled, kdo je kdo. Je těžké vidět skrze obličeje dovnitř. Pokaždé, když jedu ráno do práce a dívám se do strhaných pohaslých tváří, je mi nějak smutno na duši. Ani se nedivím, že se lidé už o nic nezajímají, za nic nebojují a proti ničemu neprotestují. Se ztrátou energie se bojuje těžce. Nevidím ve tvářích naději, touhu žít a ani malinkou chuť se usmát.

Odkud asi jsem

Snad odjakživa jsem měla pocit, že tento svět není určený pro mě. Pocit, že všichni kolem mě jsou veskrze normální, jen já sem jaksi nepatřím. Tak nějak jsem jim záviděla, že vědí, co od života očekávat, ví, jak se ten život žije, a zapadají do společnosti na rozdíl ode mě. S napětím a velkým očekáváním jsem doufala, že až vyrostu, zapadnu taky. To se ale nestalo. Jsem stále zde a často zoufale tápu. Obracím oči k nebi a ptám se: Co mi tím asi opět chcete tam shora naznačit? Zoufale kroutím hlavou a s okolním světem nesouzním.

Patřím sem mnohem méně než kdysi

Když vidím svět kolem sebe, patřím sem mnohem méně než kdysi. Zoufale nechápu oboupohlavní jedince kráčící po módních molech s penisy i ňadry zároveň, a obecenstvo, co jim tleská. Nechápu zavádění termínů jako těhotný člověk, degradaci rodiny a násilné vecpávání pornografických nechutných obrázků již do učebnic dětí a dětských knížek. Vadí mi ubohost a vulgárnost i nahota na jevištích divadel, která je tak zbytečná. Když tomu lidé tleskají, cítím se zhnuseně a totálně vyřazeně.

Chybí mi tradice

Vadí mi všeobecné zneuctění intimity, jenž by měla být kouzelným obohacením dvou lidí, kteří se rozhodli strávit život spolu. Nechápu zašlapávání našich národních tradic. Chybí mi respekt ke starším a zkušeným lidem, ke vzdělání, ale i poctivému vymírajícímu řemeslu. Chybí mi tolerance a vzájemná úcta. Galantnost mužů, něžnost žen a ocenění obojího. Postrádám kvalitu života samotného, jenž se ztrácí v ubohosti vulgarity, v zoufalých křivkách elektronické komunikace, zběsilém stresu, chaosu a rychlosti, ve které nestíháme a zapomínáme žít skutečné životy.

Zběsilé tempo nestíhám ani skenovat, natož číst

Civilizace jde do úpadku zběsilým tempem. Ustupujeme středověkým praktikám a oplzlým nechutnostem. Pohrdáme svou kulturou, kterou dáváme na pospas degradující multikulturnosti. Pohrdáme i svými předky a dary Země i života samotného. Plýtváme, ničíme, kácíme, drancujeme, pleníme, znečisťujeme a pohrdáme. A to nejvíc sebou samotnými a darem života jako takovým. Věci kolem nejsou nehybné, ale neurvale pádí strmě dolů. Buď jsou kolem ,,divný lidi“ nebo jsem jako vždy ta divná já. Až kolem poletí mimozemšťané, ke kterým očividně patřím, ať se pro mě zase zastaví. Tento výlet se mi zdá příšerně dlouhý a dochází mi šťáva to zvládat.

Dřív než přijde implantace mikročipů

Hodiny mi odtikávají a stále více přemýšlím, co s tím. Cítím zoufalou potřebu odpojit se od systému. Třeba je to matrix a jednou se vzbudím. Spíš ale přeříznu kabel a vrátím se do pastoušky. Budu-li se hodně snažit, přežiji aspoň chvíli. Pokud ne, příroda a vyšší moc rozhodne. Neumím už asi pojmout víc. Nechci třeba implantaci mikročipu. Je mi jedno, že to je pohodlné. V podstatě to prý (jak se píše v jednom odkaze pod tímto článkem) zjednodušuje život. Nepotřebujete klíče, zaplatíte tak letenku, můžete s implantovaným čipem pod kůží do práce i do posilovny… No jo, velký bratr se ale dívá a eviduje… Každý krok, každé slovo, nádech, výdech… A já tak zoufale ráda dýchám svobodně bez cizí asistence, přihlížení, i diktatury. A bude ten čip číst i myšlenky? Do budoucna jistě ano. Děkuji, nechci. Svoboda nade vše, alespoň ta, co mi ještě zbývá.

Na kterém břehu asi stojíme

V jednom komentáři jsem zahlédla zajímavou větu. „Každý má kámoše, který je debil. Pokud někoho takového nemáš, tak jsi ten debil ty.“ Někdy mám pocit, že v některých situacích bohužel konstantně zapadám do druhé poloviny výroku, i když mi instinkt napovídá, že většina nemusí mít vždycky pravdu. Možná to znáte, u něčeho jste prostě debil celoživotně, i když jste si to nevybrali. V jiných zase děkuji Bohu, že patřím do kategorie slučitelné s první částí tvrzení, i když jsem třeba v menšině. Jak si připadáte vy a na kterém místě se asi nalézáte právě teď?

Zdroj: Švédsko zahajuje implantaci mikročipů pod kůži zaměstnanců