Čím dál tím víc přemýšlím nad významem kultury ve společnosti. Umění vždy bylo součástí lidského života, ať se člověk ubírá jakoukoliv cestou. V situacích, kdy život běží podle našich představ je umění něčím líbivým, úžasným. Něčím, co může naplňovat a obohacovat naše stereotypní dny.
Je pro mě těžké, asi jako pro většinu lidí, kteří v této době nežili, zkusit se vcítit, třeba do lidí v ghettu během 2. světové války: Žít v příšerných, nelidských podmínkách. O hladu. Nevědět co se mnou dál bude. Nejde pouze o to; lidé museli být na pokraji svých psychických i fyzických sil. Existenční otázky, které v žádném případě nepomáhaly zvládat tíživou situaci jim okolnost nezlepšovaly. Známá divadelní inscenace od Georga Taboriho, jehož celá rodina byla upálena v koncentračním táboře Osvětimi, skepticky podává pohled na předobraz lidské společnosti: čtyři židé v jedné místnosti, uprostřed koncentračního tábora – sní se navzájem.
Jen ti nejsilnější jedinci v sobě mohou v takové situaci najít sílu zapojit se do jakékoli tvořivé věci. Stávalo se, že se v koncentračních táborech hrávaly divadelní inscenace, které měly ostatním dát naději, pobavit a dopomoct jim k uniku z těžké reality. Zapojit se do jakékoliv umělecké tvorby přináší radost a ne nadarmo se říká, že smích léčí. Osobně doufám, že bych se zapojit dokázal a když už ne, určitě bych se takového představení zúčastnil aspoň jako divák.
Myslím, že každého v takové situaci divadlo nebo hudební představení posílí na určitou dobu, ale že je možné do nekonečna takto udržovat ve velké skupině lidí naději na konec války, to nevěřím. Je zvláštní a bezpochyby zajímavé, že kultura se drží vždy a všude. Za jakýchkoli okolností. Dokonce i v takových místech jako byl Terezín se na umění nezapomnělo. A to je snad skoro stejně jisté jako smrt, no ne? Dokud bude lidstvo, bude kultura. (Otázka kvality je věc druhá, to bych nechala na jindy) Ale je to základní lidská potřeba. Bavit se a obohacovat se.