Voníš dřevem a čerstvým povětřím

Vendula byla takový babochlap. Ne že by byla na ženské, ale na někoho to tak mohlo působit. Postavou hranatá, jednáním rázná a rovná jako chlap.

*

Pracovala na pile na pozici účetní. Léta práce mezi chlapy, ji ukovala. Pevná jako skála. Co řekla, platilo. Když byl někde problém, dokázala zasáhnout a zchladit rozpálené palice.

 

„Vendulo, Vendulo! Krajník s Vošáhlem se chtějí rvát!“

Novák, vedoucí pily nebyl žádné tintítko ani srab, ale věděl, že na tyhle věci, je Vendula kanón. Vlítla mezi chlapy, odstrčila je každého na jinou stranu a zařvala

„A dost! Jestli chcete, aby se vám tyhle srandy projevily srážkama z vejplaty, až zase někdo z vás něco rozmlátí – si vzpomeňte na Kalouska, jak dlouho splácel poškození katru, když ve vzteku hodil šroubovák do soukolí! Jak se bude něco ničit, máte u mě utrum! A pracovní úraz si taky vyprošuju! Ke mně do kanceláře! Oba!“

V kanceláři Vendula postavila na kafe a udělala sobě i těm dvěma výtečníkům.

„Franto, Josef. Dyť ste tátové vod rodin. To se nestydíte? Tak povídejte. Co zase máte?“

„No… v televizi v hospodě včera šel fotbal! Když von je Franta vůl! Gól to nebyl a rozhodčí je slepej jak patrona!“

„Josef, nes…“ ustal Franta v půli slova, když viděl, jak se na něj Vendula dívá.

„Takže mi chcete říct, že si chcete rozbít huby kvůli blbýmu fotbalu?! Stojí vám to chlapi za to? Pracujete vobá poctivě. Vyděláváte si pěkný peníze. Máte na pivo, máte na to, vzít manželku klidně do Prahy do divadla, když na to přijde. Děti máte slušně vychovaný… copak tohle dokáže nějakej fotbal smazat? Ste kvůli gólu a fotbalu jeden větší frajer než druhej a naopak?“

„Vendulo, ty´s měla bejt rozhodčí. Nebo kapitán na lodi. Já nevim, že dycky u nás dosáhneš svýho…“

řekl Josef a Franta tiše přitakával.

„Tak si dejte kafe, kluci a tady kus bábovky. Abyste přišli na jiný myšlenky.“

Vendula se usmála

„Příště už na vás vyleju kýbl studený vody, jestli se to bude opakovat.“

*

Byla na pile od svých devatenácti. Těsně po škole měla kluka. Hodný, milý. Až moc hodný. Nedokázal si Vendulu doma prosadit. Jeho mamince vadilo, že není krásná a z lepší rodiny. To se od Davida očekávalo – že si přivede někoho, za koho se rodina nebude stydět.

Vendula do škatulky kráska rozhodně nepatřila. Byla vytáhlá, ramenatá, hranaté rysy. Davidovi se ta její jinakost líbila. A nejvíc její smysl pro legraci, spravedlnost a čest. A taky oči. Její černé oči, které házely jiskry, když se smála a blesky, když se hněvala. Ale na hněvání moc nebyla. Byla ráda, když věci běžely jasně a přímočaře.

Odjakživa byla řešitelka. Věděla si rady tam, kde nastávala obecná panika. Na pár vteřin ztuhla, ale pak nastala akce. Třeba bleskové ovázání rány, když si David ve vodě prořízl nohu o střep. Roztrhala své tričko a ošetřila ho skoro jako profík.

„Mami, ale já mám Vendulu rád…“

„Na tu zapomeň! Půjdeš na vysokou a tam si najdeš pěknou a chytrou dívku!“

Maminka Vendulu Davidovi rozmluvila.

*

Vendula, zraněná a bolavá, vyslyšela nabídku své bezdětné tety, která žila na Šumavě. Odjela po ukončení školy k ní a přemýšlela co se životem.

„Vendulko, ty máš přece ekonomku, že?“

„Mám, teto. Proč?“

„Moje kamarádka končí na pile jako účetní. Ráda by si vychovala svého nástupce. To víš, holka. Dělala tam celý život a pila je tak trošku jako její dítě. Nechce ho opustit, aniž by mu sehnala opatrovatelku.“

Slovo dalo slovo a Vendula se začala pod bedlivým dozorem paní Vnoučkové učit, jak se co účtuje, komu se kvůli čemu volá, který dodavatel je pacholek a je potřeba na něj zatlačit, který zaměstnanec je poctivec a který to spíš fláká a taky jak vyjít s panem vedoucím, který měl svoje mouchy…

Po pár měsících odešla paní Vnoučková spokojeně do důchodu, ale když Vendula potřebovala radu, pomohla kdykoli.

*

Vendula seděla na terase domku, který kdysi patřil tetě. Koukala se jak se slunce ukládá k odpočinku za temnou oponu lesů, držela hrnek s čajem a užívala si ten klid.

„Co bych dala za to, mít nějakýho toho svýho Frantu nebo Pepu. Dyť toho snad nechci tak moc. Jen aby byl slušnej a hodnej. Dyť já už v pětačtyřiceti taky nenadělám žádnou parádu, tak když bude vošklivej, nebudu se zlobit… jedno speciální přání to bych ale měla. Aby mi voněl. Když chlap voní, de všechno ostatní samo…“

Její téměř každovečerní závěrečná „modlitba“, byla vyslána zrovna ve chvíli, kdy nikým nepozorována, padala na nebi hvězda.

*

„Vendulo, v pondělí máme novej nástup. Příde místo dědka Rambouska. Sice seděl, ale má vodsezíno. Byl mladej a blbej, na motorce v zatáčce to položil a za sebou měl holku. Podělanej život, tak sem si řek, že mu dám šanci makat. V base prej dělal někde pod dozorem u strojů, mohlo by mu to jít. Když né, pude. No ne?“

Vendula pokývala, že připraví papíry a s tím novým to sepíše.

*

„Jméno?“

„Josef Franc. Tady máte vobčanku.“

Když Vendula slyšela to jméno, škubla sebou, ale hned to zamaskovala zakašláním.

Vyplňovala nástupní papíry, pracovní smlouvu a další věci okolo. Po očku nenápadně sledovala nově příchozího.

Vypadal, jako kdyby se v lese narodil. Zarostlý, vousatý. Výšku odhadovala tak na stoosmdesát. To by byl jen maličko vyšší než ona. Tvář za vousy se nedala moc přečíst, ale oči měl modré a jasné, pohled klidný s troškou bolesti někde v pozadí.

*

Podle občanky byl o pět let mladší než Vendula.

Odseděl si patnáct let, protože otec té dívky byl právník a zasadil se o to, aby dostal co nejvyšší trest. Pepovi to bylo jedno. Zabil svoji holku a byl úplně na dně. Nebránil se. Apatie jako by z něj tryskala všemi póry.

Ve vězení se chytil každé možnosti pracovat. Uklízel svoje věci několikrát denně, až si z něj dělali spoluvězni legraci. Když se ho snažili „zpracovat“ ke svému obrazu, narazili. Josef vypadal zlomeně, což taky byl, ale až chorobně nesnášel nespravedlnost z pozice síly.

Když ho propouštěli, řekli mu bachaři na rozloučenou

„Kdyby byl každej vězeň jako ty, tak by i vězení mohlo bejt lepší místo. No, drž se.“

Pila byla pro něj dobrá volba. Daleko od Prahy a od lidí s křivými pohledy. To by Josefa zničilo a on to věděl. Měl by nálepku. Na pile to věděl jen vedoucí a ta účetní.

*

„Kdybyste se na mě tak nemračila, moc by vám to slušelo, paní účetní.“

Vzhlédla a její oči se setkaly s naprosto bezelstným až obdivným pohledem Josefovým.

„Soustředím se. Když se soustředím, tak se mračím – občas říkají jako sto čertů.“

„Byla byste hezká čertice. Máte blejskavý oči.“

Vendule se nahrnula krev do tváří a lehce se jí chvěly ruce.

„Tak vám ukážu, kam si dát věci, nafasujete ochranné pomůcky a chlapi vás zaučí. Půjdeme.“

Odvedla Josefa mezi chlapy a šla po své práci. Dlouze se za ní díval, dokud nezašla do hlavní budovy.

*

Po obědě nesla Vendula hromadu výkazů k podpisu vedoucímu. Vyšla na chodbu a srazila se s Josefem. Papíry pokryly prostor kolem nich, jako sníh.

„Promiňte…“ řekl Josef.

„Já se picnu. Jste tu první den a já mám na vás takovou smůlu.“

„Myslíte, že když jsem seděl, jsem špatnej?!“

„Ale ne, tak jsem to nemyslela. Chodím tu už přes dvacet let, ale zatím do mě nikdo ještě nevrazil. A sotva přijdete vy…“

Vendula se odmlčela a dívala se na Josefa. Elektřina mezi nimi se dala krájet.

„Promiňte. Sem asi přecitlivělej. Možná mám větší předsudky já než vy. Nějak jsem vypadl ze cviku. Znervózňujete mě, víte? Jste taková…“

Dotkl se její ruky, když jí podával papíry.

Neucukla.

*

Probudila se s vyvráceným krkem a bolelo ji celé tělo. To jak po několikátém nenasytném milování, usnula Josefovi na rameni. Trošku sykla.

Natáhl ruku a pohladil ji po rozespalé tváři.

„Jsi pro mě zázrak, Venoušku…“ řekl jí.

„Tebe mi určitě poslala teta. Jsi jako splněnej dívčí sen. Můj sen, víš? A voníš dřevem a čerstvým povětřím. To jsem si moc přála…“

Zabořila svůj nos do jeho ramene a zhluboka vdechovala jeho vůni.

Byla sobota ráno, nikam nemuseli spěchat…

*

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *