Člověk si myslí, že už viděl a četl tolik negativního, že ho nic nepřekvapí. Ale opak je pravdou, protože hranice se ustavičně posouvají. A posouvají se až do nejdivočejších absurdit. Až ke zcela otevřenému přiznání ke službě negativnímu, černému, temnému a satanskému principu tak, jak to udělal slovenský spisovatel Jozef Karika ve své knize “Strach”. V jejím závěru totiž otevřeně mluví o své službě tomuto principu. A to prostřednictvím šíření strachu a úzkosti formou psaného slova.
Já osobně jsem měl možnost seznámit se s třemi jeho knihami, které jeho životnímu krédu plně odpovídají. A je smutné a zároveň hrozné, že takovýto druh literatury se dobře prodává a pan Karika patří k velmi úspěšným a oceňovaným slovenským spisovatelům. Je to však žalostný úspěch, o kterém se hovoří již v lidových pohádkách v tom smyslu, že ďábel, nebo jinak řečeno, temný princip, přichází k člověku a říká: “Upiš mi svou duši a já ti dám všechno, co budeš chtít. Peníze, úspěch, slávu, nebo popularitu”.
Ale vraťme se zpět ke knize “Strach”. Je to příběh o záhadné, neznámé temné síle, unášející děti. Hlavní hrdina spolu se svými přáteli z dětství po celou dobu bojují proti této síle. Snaží se jí vzdorovat a nějak se s její existenci vypořádat. Avšak v závěru knihy, doslova na posledních pár stránkách, dochází k dramatickému zvratu a hlavní hrdina se přidává na stranu zla a začíná mu sloužit.
No a právě v úplném závěru se nachází přiznání autora, který se do značné míry ztotožňuje s hlavní postavou, k jeho příklonu k negativnímu principu šíření strachu a úzkosti, jako ke svému životnímu krédu. Celkem konkrétně o tom píše přibližně takto: “Pokud chcete vniknout do hloubky osobnosti člověka, musíte ho vyděsit. Když se vám to podaří, je člověk před vámi odhalený až na dřeň. Naplněný strachem a zděšením je donucen vnitřně se zabývat tím, co ho vyděsilo. Avšak prostřednictvím svých intenzivních myšlenek strachu navazuje kontakt s úrovní temnoty, odkud strach pochází. Tím zve temnotu a zlo k sobě samému, do svého nitra. A ono přijde, vnitřně se ho zmocní, začne ho ovládat a začne ho směřovat ke zničení a destrukci, protože právě zničení a destrukce jsou konečným cílem zla.”
A autor, do velké míry se ztotožňující s hlavní postavou dále píše: “Tehdy jsem pochopil, co je mým posláním. Je jím šířit strach a úzkost, co se dá také prostřednictvím slova. A já jsem dobrý v psaní. Dokážu psát poutavě a dokážu to také prodat a rozšířit”.
Toto jsou závěrečná slova autora knihy “Strach”, která mě v negativním slova smyslu doslova fascinovala, protože já osobně jsem přečetl už mnoho knih, ale jak jsem již v úvodu naznačil, takovéto otevřené přiznání ke službě satanistickým a nízkým silám zla jsem dosud ještě nečetl.
Mnozí budou ale určitě namítat, že jsem nic nepochopil. Že je to všechno přece vymyšlené, a že to nelze brát doslovně. Že je to jen spisovatelská fantazie, fikce a fabulace.
Milí čtenáři, není to vůbec tak, protože spisovatelé si své příběhy vymýšlejí jen částečně. Oni je především přijímají! To znamená, že podle toho, jací oni sami vnitřně jsou a kam jsou hodnotově orientovaní, podle toho nacházejí na základě zákona stejnorodosti stejnorodé spojení s příslušnými, jemnějšími úrovněmi našeho univerza. A ve své tvůrčí inspiraci pak čerpají z těchto úrovní. To, co tam viděli, vytušili a zachytili potom zhmotňují do naší reality prostřednictvím psaného slova.
Třeba totiž vědět, že kromě materiální a fyzické reality, v níž se nacházíme momentálně, existují také reality, nebo úrovně jemnějšího charakteru. Jde o úrovně jemné hmotnosti, a tyto jemnohmotné úrovně jsou jemností své substance stejnorodé naší duši. A proto po fyzické smrti odchází naše duše do těchto úrovní. Pokud jsme věřili v dobro a v pozitivní hodnoty, a podle toho jsme se také chovali, odchází naše duše do světlých úrovní. Pokud jsme ale preferovali zlo a negativní hodnoty, a podle toho jsme se chovali, odchází naše duše do temných úrovní, plných hrůzy a děsu.
Existují však citliví a vnímavý lidé, žijící ve fyzických tělech, kteří jsou schopni naladit se na tyto úrovně a čerpat z nich inspiraci pro svoji tvorbu, jako je to například u umělců. Hudebník svou hudbu nevymýšlí, ale přijímá! Básník své básně nevymýšlí, ale přijímá! A ani spisovatel nebo filmový scenárista svůj příběh nevymýšlí, ale přijímá! A přijímá z té jemné úrovně, na kterou se je schopen naladit na základě morálních kvalit své osobnosti. Buď se tedy napojuje na úrovně světlé nebo temné, a pak prostřednictvím svých děl pozemsky zhmotňuje to, co tam vidí. Tím pádem přináší na zem buď světlo nebo temno. Buď naši zem prosvětluje a povznáší, nebo ji špiní a žene do náruče temnoty. Takto to funguje a pan Karika to v závěru své knihy částečně vystihl.
To ale znamená, že ani on svůj příběh nevymyslel, i když možná on sám se domnívá že ano, ale přijal ho ve vnitřním obraze. Žel, v jeho případě, jako také v případě většiny současných spisovatelů, je čerpáno z úrovní nízkých a temných, protože současná literatura je plná nezřízeného sexu a tělesnosti, vulgarismů, násilí, surovosti a mnoha jiných podobných věcí. Mnozí ze spisovatelů slouží negativnímu principu, aniž by si to uvědomovali. A zároveň, aniž by si uvědomovali destruktivní dosah svých děl na osobnost, vědomí a duši čtenářů. Jejich práce je prací pro síly zla, ačkoli práce každého spisovatele by měla být ve skutečnosti pouze prací pro síly světla a dobra. Je to smutné a tragické promrhávání vlastního talentu, za co každý, kdo tímto způsobem jedná, ponese nevyhnutelně odpovídající negativní důsledky. Neboť co kdo seje, to nakonec musí sklidit!
Proto je třeba sít do duší i do vědomí čtenářů ne strach, úzkost, a tím pádem temno a z toho profitovat. Ale naopak, je třeba sít radost, víru v dobro a v jeho vítězství. Jen ten kdo takto činí, zhodnocuje svůj talent pravým způsobem. Avšak pro toho, kdo činí opačně, se nakonec stane jeho talent prokletím.
Pokud se ještě vrátíme ke knize pana Karika “Strach”, v každém normálním člověku, který ji čte, převládá podvědomé očekávání, že dobro nakonec zvítězí. Toto očekávání pozitivního konce vládne až do posledních stránek knihy, aby se nakonec vše prudce obrátilo a zvítězilo zlo.
Ať již však spisovatelé píší o čemkoliv, ve o většině případů v jejich příbězích nakonec přece jen zvítězí dobro, protože člověk nese princip dobra skrytý hluboko ve své nejvnitřnější podstatě. A proto v hloubi duše věří v jeho vítězství.
U pana Kariku však vítězí zlo! Vítězí služba zlu a do duše čtenáře, který dočte jeho knihu je zaset osten obavy a strachu. A zároveň je tím v duši člověka zpochybněn světlý princip víry ve vítězství dobra. V tomto se skrývá to černé, temné a satanistické. A kromě toho se v knize poměrně často vyskytují velmi hrubá a vulgární slova, což je jen opět svědectvím o velmi nízkém charakteru jemných úrovní, na které se autor ve své inspiraci napájí.
Jaké z toho všeho plyne závěrečné poučení?
Všichni čtenáři, ale také konzumenti jiných druhů umění, by měli mnohem přísněji dbát na to, co vpouštějí do svého nitra a čemu otevírají brány své duše. Pokud to totiž bude strašidelné, hororové, negativní a nízké, bude to v jejich nitru vytvářet půdu temna, schopnou navázat stejnorodé spojení s temným principem, který pak může do člověka skutečně vstoupit a učinit z něj temnu sloužící stroj. A toto není žádná fikce, ale realita!
Na zemi je záměrně rozesetých proto tolik temných a nízkých podnětů, aby na ně lidé ustavičně naráželi, aby byli s nimi konfrontováni a ve své nevědomosti je důvěřivě přijímali do svého nitra. A tím aby k sobě přitahovali temno, které je postupně a nepozorovaně začne ovládat, a nakonec je stáhne do záhuby a zničí.
Ale tento princip platí také v opačném směru! To znamená, že pokud začneme do svého nitra mnohem vědoměji přijímat především věci krásné, dobré a ušlechtilé, bude to v nás vytvářet půdu světla a dobra, schopnou navázat na základě své stejnorodosti spojení s principem nejvyššího Dobra. A ten může potom do člověka skutečně vstoupit a učinit z něj zářivou bytost, radostně směřující ke Světlu Božímu. Ani to není fikce, ale realita, a záleží jen na nás, ke které z těchto dvou klíčových a protichůdných realit se vnitřně přikloníme.
PS. Nejhroznější pro spisovatele, jako pro lidskou duši je, že když odejde na druhý svět a tam nakonec pozná, co svými psaním vlastně činil, a začne toho litovat, musí nadále setrvávat v nízkých úrovních druhého světa. Tam musí stále trpět, i když už mezitím dospěl k lepšímu poznání. A přestože by už mohl stoupat duchovně vzhůru, jeho vlastní knihy, negativně stále působící na zemi, ho budou jako na řetězu neustále držet v nízkých úrovních jemnější hmotnosti. A to až do doby, dokud se ze zhoubného vlivu jeho příběhů nevymaní na zemi všichni lidé a nikdo je už nebude číst. Do té doby budou tito jedinci, čili spisovatelé, kteří duševně škodili jiným, jako řetězem přikovaní v nízkých úrovních jemnohmotnosti, plných utrpení, hrůzy a děsu, s nimiž se ve svých knihách tak naivně zahrávali.
https://wahrheit7.blogspot.com ve spolupráci s M.Š.