Někdy nás dusí uvnitř pocity. No občas je to taková tíha, kterou s lehkostí rozpustí …”naše záchranná kotva”. Znám to : ”…sedím v kuchyni, koukám před sebe a vidím hodiny, který ve tvé nepřítomnosti ukazují kolem půl 11 v noci. Vstávám otevírám lednici koukám před sebe a i když jsem už po jedné láhvy vína, cítím […]
… Až jednou budu stát na hranici rozhodnutí se, co chci tvý Jméno bude tehdy stát v popředí všech tužeb. Růže, trny,víno, peklo, a něco zvláštního v básni, v noci cítím v sobě všechno, na okolo mám to potřebný, tak ptej se na vše , v temný uličce se o
Zase píšu dopis, slova, rýmy, myšlenky a citový deficit do veřejnosti s touhou vypsat se, když už to nejde nijak říct. Nebo mám strach o tom mluvit ? Měla by jsem mít strach mluvit o tom, jak se cítím? Lidé celá staletí mají problém mluvit v dobrém o tom jací jsou , no já mám
Cit . Pouhé slovo. Při skutečnosti, kdy ho cítíme můžeme být i sami no v myšlenkách ne . Je to hodně silný pouto, To když cítíte, že dýchat v tu chvíli ani nechcete sami a člověk který má s vámi být v tu chvíli je jinde, než by měl být a vy stále přemítáte potajmu
Posledni dobou, je hrozně těžký žít si, jen tak. Tak jak si přeju , tak jak by jsem chtěla . Psát jak chci . Být to já. ….umožňuje mi to, jen být zahrabaná doma. Nechávám lidi mluvit za mě. Je to tak mnohem lepší . Naslouchám lidem , i když je mi v konečné fázy