Život bez stresu, frustrace a zklamání vyžaduje nastavení pevných hranic. Získat rovnováhu v osobních, rodinných i pracovních vztazích vyžaduje selekci a organizaci. Musíte si určit, co jste schopní tolerovat a co už je na vás prostě moc. Pokud se chcete zbavit pocitů beznaděje, frustrace a zklamání, nebo pocitů, že vás někdo využívá, vůbec si vás neváží, […]
Vendula byla takový babochlap. Ne že by byla na ženské, ale na někoho to tak mohlo působit. Postavou hranatá, jednáním rázná a rovná jako chlap. * Pracovala na pile na pozici účetní. Léta práce mezi chlapy, ji ukovala. Pevná jako skála. Co řekla, platilo. Když byl někde problém, dokázala zasáhnout a zchladit rozpálené palice.
Někdy nás dusí uvnitř pocity. No občas je to taková tíha, kterou s lehkostí rozpustí …”naše záchranná kotva”. Znám to : ”…sedím v kuchyni, koukám před sebe a vidím hodiny, který ve tvé nepřítomnosti ukazují kolem půl 11 v noci. Vstávám otevírám lednici koukám před sebe a i když jsem už po jedné láhvy vína, cítím
Muž v kostkované košili, pletené vestě s knoflíky ze želvoviny, manšestrácích hnědé barvy. Seděl pod lípou a čekal, až kolem něj prosviští vrchní. Roznášel pivišťata se smetanově bílou a hustou pěnou. * Vedro bylo k padnutí a stín lípy byl vítaným úkrytem. Bedřich Čumteles byl tím mužem v kostkované košili. Dobrácký obličej zdobil mocný knír, na očích nasazené
Nikdo neodpovídal. Vlastně ano. Denně sám sebe ujišťoval o tom, že ho svět potřebuje. Tehdy, když se cítil potřebným pro druhé, cítil se dobře. Rozkrájel by se pro ně a na sebe nehleděl. „Kdo jsem já? Co bez druhých znamenám? Kde jinde je mé místo než ve službě druhým?“ Otázky, které zůstávaly někde ve
…život vyžaduje odvahu, aby nebyl promarněný… Josef, urostlý šedesátník, sportovec a otužilec. Cestování s partou nadšených důchodců, kterým dělal průvodce na cestách, pro něj bylo jako cestovat s rodinou. * Věděl, koho opustily zuby, komu kdo umřel, kdo dostal naslouchátko, kolik dobrot kdo stihnul ochutnat na zájezdu, kdo chodí tančit, komu se
Zase píšu dopis, slova, rýmy, myšlenky a citový deficit do veřejnosti s touhou vypsat se, když už to nejde nijak říct. Nebo mám strach o tom mluvit ? Měla by jsem mít strach mluvit o tom, jak se cítím? Lidé celá staletí mají problém mluvit v dobrém o tom jací jsou , no já mám
Důležitější je vrazit kočce ruce do kožichu a vískat ji, když mi ráno v koupelně zalehne umyvadlo. No tak vyplivnu pastu do vany a spláchnu to. Stejně důležité je, aby kytky dostaly vodu, kočky každé ráno čerstvou vodu, čerstvou baštu. Velmi důležité je kafe s manželem, sklenička vína nebo piva vychutnaná společně. * Potřebné a
Zmítání se ode zdi ke zdi ve svém vnitřním světě, znamená narážení na stěny a lidi i ve světě vnějším. Vlastní neklid je ten nejhorší nepřítel. * Moje “nakoupené” fóbie z dětství, které jsem si za život musela sama pofoukat a vyléčit, jsou tím nepřítelem. Dokud jsem si myslela, že rány přicházejí z venku, měla jsem
Dvorek té samoty byl zarostlý kopřivami a netýkavkou. Že má biologické rodiče, kteří ji nechtěli, protože jejich cílem byla kariéra špičkových právníků, se dozvěděla až v osmnácti letech. Nechali jí dopis s dost strohým vysvětlením, který jí předal notář u příležitosti jejích osmnáctin. * Na rozdíl od svých vrstevníků byla chytrá a cílevědomá. Už
Cit . Pouhé slovo. Při skutečnosti, kdy ho cítíme můžeme být i sami no v myšlenkách ne . Je to hodně silný pouto, To když cítíte, že dýchat v tu chvíli ani nechcete sami a člověk který má s vámi být v tu chvíli je jinde, než by měl být a vy stále přemítáte potajmu
* Čtyřiačtyřicet let, zvětšující se objem košíčků podprsenky a výkyvy nálad – na několik let. Odevzdaná do náručí okolností, sčitala vrásky a záhyby na bocích. Nevedla si deník, ale oči jako HD kamera jí vracely předchozí záběry. Ona a večerní sklenička. Ona a nekonečný seriál. Ona a brambůrky na oživení. Ona a štíhlejší a vtipnější