Blaničtí rytíři

Jeskyně Blanických rytířů je nedaleko naší chalupy u města Kunštátu, na kraji obce Rudka, v nitru kopce nazvaného Milenka.

Tvůrcem, jehož políbila múza a vytvořil tak jedinečné dílo, byl rodák z nedalekého Bořitova, Stanislav Rolínek, živící se jako čalouník a nadaný sochař samouk, umírající na tuberkulózou plic. Nejprve vytesal zdařilé sochy husitských bojovníků do skal nedaleko svého rodiště a to hasičskou sekyrkou a půlkou nůžek na stříhání ovcí. V roce 1928 zde vytvořil velkolepou sochu našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Socha byla opravdové veledílo 13m vysoká socha se označovala jako největší ve střední Evropě. Bohužel dnes zde již uvidíte pouze obrovské boty na podstavci, socha Masaryka byla za II. světové války na základě udání zničena.

Pískovcové skály, do kterých dělníci vyhloubili jeskyni, byly základem pro bájné blanické rytíře. Vůdčí postavou je socha svatého Václava na koni stojící uprostřed spícího vojska. Vchod do nitra hory hlídá mohutný a nádherný kamenný lev. Rolínek ve svém životě skutečného lva nikdy neviděl a vytvořil jej jenom podle obrázku.

Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, zřejmě s keltských dob. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě. Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

České národní obrození přineslo další pozoruhodné oživení.  V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo se kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic zřítil z výšky 60 metrů. Spolupracovníci jej viděli padat a tělo se nikdy nenašlo. Podbrdský se však objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi, kde se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene a soud vyhrál. Musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Byl však postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě.

Vypověděl, že se probral ve velkém klenutém sále, přivítán krásnou dívkou. Byl studovaný a učený, alespoň tu změnu na sobě cítil. Setkal se s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími velikány… se spoustou z nich telepaticky hovořil. Řeči nerozuměl, leč myšlenkám ano.  Za zvuků staroslověnského chorálu se pak odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše trvalo 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zděšeně zjistil, že uplynulo dlouhých 18 let. Vojenský soud označil tvrzení za fixní ideu, ale přijal jej. Za uniknutí vojenské službě potrestán nebyl.

Vždy, když jedu okolo, mám tak nějak pocit, že jsem Blanickým rytířům blíže, i když jsou zde jen vytesáni. V duchu prosím, aby byli Blaničtí rytíři ve střehu, i když spí. Vkládám do nich své naděje. Z historie víme, že nám mnohonásobně zaprodaným nikdo nikdy moc nepomohl a bránit se sami moc neumíme. A při každé návštěvě hory, si na ně vzpomenu. Mám ale pocit, že mnoho lidí si myslí, že opravdu zařehtají koně a v čele s Václavem se zhmotní a vyjedou.

Jedná se však o metaforu, kdy si máme připomenout sílu všech velkých Čechů. Najít v sobě jejich energii a vyrazit v před a konečně se nenechat zahanbit a bojovat. O svobodu se musíme zasloužit, není samozřejmostí. V duchu se také ale i modlím, aby to nebylo třeba. Násilí vždy budí jen násilí.

Skláním se před Svatým Václavem i před rytířskou odvahou. Vyjet do boje chce obrovskou odvahu. Pokud někdo tvrdí, že nemá žádný strach je blázen nebo lže. I když je strach malou smrtí, je také pudem sebezáchovy a právě i díky němu je nám dáno přežít. Mám úctu i k T.G. Masarykovi. Máme li k němu výhrady, nikdo z nás není stoprocentní.

Na známých osobnostech jsou i ty slabosti a nepovedené věci více vidět. Bez chyb bychom nebyli tím, čím jsme a čím se stáváme. Bez chyb k nám nepřichází zkušenost a neposouváme se v před. Kéž by přišel zase ten, jenž dovede vést národ Český tak aby vzkvétal a byl šťasten.