FEJETON: Všichni máme své ,,zapomínače”

Nikdy se mi nestalo, abych odkládala část svých zálib jenom proto, abych mohla poznávat nové lidi. Nadto se řadím mezi zaryté introverty, kteří si dávají záležet na tom, aby byli neustále sami. Ovšem poslední dobou se kolem mě odkrývá tolik nových příležitostí, že těžko udržuju pozornost na jednom místě. Na vině není moje nově objevená potřeba po známých a kamarádech, nýbrž sobecká potřeba vlastnit ,,zapomínače”.

 

Aby bylo jasno, množství kapučína a tatranek s tím nemá nic společného. Jednoduše jsem se zastavila v mezičase, kdy jsem úvahy o nestálosti partnerských vztahů zaobalila do poznávání dalších nových lidí, často zvláštních. Často opravdu VELMI zvláštních. A tak nějak jsem si myslela, že když poznám dostatek nových lidí, nebude čas na přemítání o zažitých situacích a lidech, na které je nutno zapomenout.  

Že jsou moje teorie často reálné v mým představách, nemusím vysvětlovat. A to je právě průšvih. Kdysi dávno mi bylo řečeno, že jsem přesně ten typ člověka, kterému se ostatní rádi svěřují se svými zvláštnostmi. Ne snad proto, že by ve mně spatřovali houževnatou vrbu. Kdepak. Prý se jednoduše nemusejí bát, že by poznali někoho ještě šílenějšího, než jsem já.
 

Za normálních okolností bych v tom spatřovala problém. Tedy ne problém, jen jakýsi divný jev. Ovšem když se pokouším zapomenout na nezapomenutelné, jsem ochotná využít k tomu jakýchkoliv prostředků. Rozumějte ,,zapomínačů”. Každý si to občas zažil: vrhnutí se do nového jazyka, do nové práce, anebo třeba háčkování, pletení, anebo přinejhorším odcestování na Nový Zéland. Když je nejhůř, každá tabulka čokolády dobrá. 

Někdy ovšem není takové blaho po ruce. A tak nezbývá, než si najít svoje vlastní zapomínače, kteří by pomohli orientovat mysl jiným směrem. Asi úplně nejhorší možnost, jak vytvořit zapomínače, je promítnout jej do druhé osoby anebo skupiny osob. To je ten moment, kdy potíráte jedno neštěstí druhým, jednu tabulku čokolády nahrazujete druhou, aby se vám následně ulevilo a dosáhli jste dočasné nirvány.

V mém případě se jednalo o poznávání nových lidí, které jsem si patřičně zidealizovala tak, aby odpovídali mým dokonalým představám o zapomínačích. Každý funkční zapomínač musí splňovat následující podmínky:
– Musí ochotně vyplňovat můj čas;
– musí mě zaujmout natolik, abych na nic jiného nemyslela;
– musí se vyjadřovat nekriticky, ohleduplně a pokud možno nemít vlastní názor;
– a nakonec, musí být ochotný odejít, pokud už svou úlohu zapomínače splní.

Je zcela pochopitelné, že žádná živá bytost nechce být takovým zapomínačem. Nadto člověk, který se pouhým zapomínačem stane, je vlastně degradován na věc, která nesmí mít vlastní úsudek, čímž si jí přestáváme vážit. Nikdo si přece nemůže vážit věci, tedy něčeho, co použije a zbaví se toho, až mu to přestane sloužit. Podobně jako pěstování (a následné odsunutí) nové záliby, která sehrává úlohu zapomínače, ani druhá osoba v roli zapomínače nemůže být někým, koho si dlouhodobě ceníme.

Je to vlastně jednoduché. Zapomínač by měl být činnost, která nám pomáhá zapomenout, takže v momentě, kdy zapomeneme, už si nevzpomeneme ani na zapomínač, jehož prostřednictvím jsme zapomněli. A když, tak na něj určitě budeme chtít zapomenout také, nebo ne?

Shodou okolností jsem natahovala prsty po všech takových osobách, které se mnou přišly do kontaktu, třebaže jejich úloha byla krátká. Význam takových osob se nedal eliminovat jenom na moje zapomínače, ale to nic nemění na tom, že můj pohled na ně nebyl té doby zcela ojedinělý. Onen vnitřní hlásek, říkající ,,proč ne?” na otázku, jestli s nimi trávit čas, byl ovlivněný niternou potřebou po zapomínačích. Po nich úlohu zapomínačů přebrala tofu paštika, dýňová semínka a psaní článků.

Tímto se omlouvám všem osobám, okolnostem a činnostem, které se staly na chvilku mými zapomínači. Věřím, že nikdo nic nepoznal a všem to bylo beztak úplně jedno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *