Svět se nedělí na ty hodné a ty zlé a ani neexistuje absolutní dobro a zlo. Záleží vždy na rozhodnutích učiněných v daných situacích. Neexistují pouze dobří a špatní, ale jen ti, jejichž rozhodnutí z nich dobré nebo špatné dělají.
Všechno co má společného jmenovatele jménem „zlo“ současné doby, je násilí moci. Veškerý majetek má v rukou velmi malá menšina, méně než 1 % lidí, které vlastní více než 80 % světového bohatství. Oni nás řídí, zajišťují si moc, expandují a rostou. Běžný člověk se nemůže účastnit procesu rozhodování, vše je jen iluze…vše přichází shora. Můžeme na hlasovacím lístku zaškrtnout jednu z možností. Také si můžeme vybrat mezi stranami, které jsou finančně podporovány oligarchy. Vybíráme si mezi malým a větším zlem v domnění, že můžeme něco změnit či ovlivnit. Před televizí nebo monitorem počítače je nám dovoleno sledovat politické dění a historické události. Jsme pouhými pasivními pozorovateli, loutkami voděnými tam, kam je třeba.
Nemíním se zde pouštět do polemiky nad tím, kdo za to může… který stát je větším viníkem. V tom procentuálním vyjádření výše je to téměř jedno. Nebezpečím je možný střet mezi USA a Ruskem. Všemi způsoby také probíhá snaha rozdělit Evropu a Rusko a docílit tak velké ochuzení obou. A protože Francie, Německo a další západoevropské země kladou překážky, je zde jistá snaha o obnovení staré zdi mezi západní Evropou a východní Evropou, což se daří. U nás a v dalších zemích bývalé Varšavské smlouvy již dlouhou dobu probíhá velmi silná propaganda ve prospěch USA, a proti Rusku. Já si ale nemyslím, že odklonem od Ruska směrem k USA jsme si nějak pomohli. Tak trochu je to prašť, jak uhoď.
Obecně jsem proti každému monopolu a koncentraci moci. Bohužel toto je tak vysoká hra, že je třeba bojovat jinak a jinde. Nebo spíše a přesněji nebojovat. Ale soustředit se na změnu. Neb jak neustále tvrdím, kam jde pozornost, tam to roste.
Byla jsem proti vstupu do Evropské unie. A jsem pro vystoupení z ní. Je mi jedno, kolik lidí právě v této chvíli chce hodit kamenem směrem ke mně. Od jakživa tvrdím, že budoucnost mají jen malé samosprávné celky. Větší cirkus se hůř řídí a víc hnusu se tam schová.
Orejme pole, zakládejme rodinné podniky, sami si vyrábějme. Nedovážejme a buďme soběstační. I za cenu brambor na loupačku. Obnovme naši národní hrdost. Znovu začneme komunikovat a budeme mít více času. Nebudeme se honit za novým modelem mobilu, protože na to nebudeme mít čas ani chuť. Není to totiž podstatou života.
Naše vláda nás neprosto ignoruje. Když stávkujeme, když píšeme petice, když vyžadujeme referendum. A když si zvolíme svoji stranu, ono menší zlo, vytvoří se koalice a vítězná strana se nedostane do vlády. Viz Paroubek. Je to jen příklad, já jej nevolila.
Je nezbytné shánět si informace i z jiných zdrojů než je TV, rádio, noviny a i internet je nutné selektovat, mluvit s ostatními, zjišťovat a diskutovat, vnímat, myslet a konat. Ať se všichni nestaneme obětí hypnózy a všech pohádek a podsouvaných polopravd a lží, které nám každodenně všichni servírují.
Mírový svět je možný pokud se ctí pravda, jsou dobré životní podmínky jednotlivce a národa pouze v případě, že přináší dobré životní podmínky a štěstí všem lidem kolem a všem dalším národům. Klidně Vám to může znít jako utopie. Násilí plodí jenom násilí a pokud jej nevymýtíme, dobře nám nebude. Prvním krokem v tomto směru může být obnovení mezinárodního práva a stažení vojsk, která okupují třeba cizí území: v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Palestině… Jak to ale zařídit to opravdu zatím nevím. Míním na tom ale zarputile pracovat.
Opět začnu u sebe. Vždy upozorním na to, co se mi nelíbí a na to, s čím je třeba něco dělat a s čím je možné něco dělat. Pomalu ale jistě se budu pokoušet probouzet v lidech touho to všechno změnit. A každý den se budu snažit dělat dobré skutky, žít tak abych se za sebe nemusela stydět, až budu odcházet na druhý břeh. Budu se poučovat z vlastních chyb a nejvíc z těch, za které bych si nejradši naliskala ještě dneska. Bez nich bych ale nebyla to, co dnes jsem a nesnažila bych se makat a to nejvíc na sobě.
Jak jsem již výše uvedla, naše vláda nás ignoruje. Míním jí to oplatit stejným dílem. Nevolím a nebudu. Nemám koho. Povstane-li z lidu velká osobnost, jistě bude tak velká, že se její hlas dostane až ke mně a půjdu vhodit hlas do urny. Zatím ale nemíním svůj hlas nikomu dávat. Je můj a míním jej používat a nebrat si servítky i za cenu, že se mnou mnozí nebudou souhlasit a že si to slíznu. Věřím totiž, že pokud se spojíme a budeme Vás vládo ignorovat všichni, nastane den, kdy vaše volební urny zůstanou prázdné, konečně Vám vládo dojde, že jste nám naprosto k ničemu a že tam nemáte co dělat.
Vláda má vládnou tak, aby se jejímu lidu vedlo dobře. To se ale neděje. Průměrná mzda je směšný nic nevypovídající údaj a termín. Většina lidí pracuje za mzdu mezi 9000,- Kč až 15000,- Kč. Jistě každý ví, kolik stojí bydlení, energie, potraviny a třeba elektronika. Pokud jste vy ti šťastní, kteří berou víc, nenechte se ukolébat dojmem, že jsou na tom tak všichni. Mysleme na to, že dolů se padá snadno a kdykoliv se tam můžeme ocitnout i my.
Naši lidé jsou na hranici chudoby. Peníze nejsou na nic. Neustále si však nalháváme, že tomu tak není. Pojďme si pomoci sami bez neustálého lamentování a hledání viníka kdo za to může. Nikdo nám nepomůže. Musíme si pomoct sami. Tři, dva, jedna, teď.