Tak jako většina lidí jsem si přála potkat “toho pravého”. V životě mám doposud štěstí na přátele a blízké lidi kolem sebe, plno milujících lidí… ale mít vedle sebe někoho, s kým bych prožila svůj život, založila rodinu a řešila běžné potíže, problemy a věděla bych, že vše zvládneme, a to jen proto, že jsme spolu…možná se to bude zdát naivní, ale je to to po čem celou dobu toužím. Když jsem po několika nevydařených vztazích, ktere končili, tak že jen tak vyšuměli nebo naopak končili vyhrožováním, začala přemýšlet o seznamce, nevěřila jsem, že můžu toho ” pravého ” potkat a potkala jsem. Potkala jsem štěstí, ale po roce se rozhodlo jít jiným směrem než já… Štěstí nejen v podobě skvělého chlapa, ale i přítele. Človeka, kterému jsem věřila a cítila se v bezpečí v jeho přítomnosti, milovala jsem tlukot jeho srdce, když vedle mě usínal a sílu jeho objetí.Nebylo to mezi námi vždy zalité sluncem, ale když byl se mnou věděla jsem, že s ním chci být i přes naše chyby, které jsme oba měli, těžko věřit, že největším důvodem našeho rozchodu byla vzdálenost (cca 55km) a naše práce, nemohla jsem uvěřit, že by člověk se kterým plánujete společné bydlení a především život, si uvědomí, že mu vadí právě těch pár kilometrů, pravý důvod se nejspíš nikdy nedozvím, možná ani to “moje štěstí” ho neznalo. Těžko uvěřit, že člověk, který pro vás byl oporou, ze dne na den už není součástí vašeho života a nemůžete ho ani obejmout a přitulit se, prostě odešel jako mávnutím kouzelného proutku, víte že už si zvolil jinou cestu, ale přesto vám moc chybí, jeho přítomnost, musíte ho nechat jít, respektovat rozhodnutí, protože ta “pravá” jsem pro něho zřejmě nebyla já. Každopádně jsem nesmírně ráda, že jsem ho poznala a nelituji ani jediné minuty, kterou jsem s ním společně mohla prožít….Prohráli jsme…. A nezbývá než věřit, že osud nas povede našemu štěstí naproti ať je v jakékoliv podobě… Jen abychom ho včas rozpoznali?!