Snad ještě existuje ,,Muž“ s velkým ,,M“

Naděje umírá poslední. Propadneme li beznaději, žije se těžce.

Víra uzdravuje. A bez ní se neobejde ani realista. Ten minimálně věří ve vlastní existenci.

Touha je původcem všech velkých činů. Bez touhy cokoliv získat či změnit nevznikne nic.

Snad je to špatně řízenou emancipací. Snad stresující dobou. Snad přehnaným pokrokem a honbou za technologiemi.

Hledání viníka nemá moc smysl. Zabírá to čas a nevzniká řešení.

Slovo dělá muže

Hledáme ,,Muže“ s velkým ,,M“.

Toho, který drží slovo. Nemá jen plnou pusu slibů. Když slíbí přivrtat poličku, udělá to sám od sebe. Nezakopáváte o ni ještě další 3 roky. A pokaždé, když si dovolíte mu to připomenout, nasupeně nevyletí ze dveří s cigárem v ruce rovnou do hospody. J

My totiž při každém nesplněném slibu polykáme slzy, i když to na nás není vidět. Snažíme se donekonečna tolerovat, věřit a milovat. Sliby a řeči se ale těžko dávají dětem k večeři…

Hledáme muže, co si všímá i ženy, kterou má doma. Vnímá, že nákupy jsou těžké a tak nakopne svůj vůz a sám od sebe alespoň to nejtěžší přiveze sám. Není to jen tak, že v práci všem kolegyním drží dveře a pomáhá s šanony do schodů, ale všimne si také, že jeho vlastní žena už s jazykem na vestě vynáší do popelnice třetí těžký pytel, zatímco on sedí u počítače a zírá do ,,ohně“…

Toho, co oceňuje tisíce maličkostí, které se nedělají opravdu samy, a dává to najevo. Například nákup do lednice nedojde sám. Neplní se sama myčka a sama se neumí ani vyskládat. Samo se nepere prádlo, nevěší, nežehlí, ani neskládá do skříně. Samo se nevytírá ani neluxuje a prach zázračně nemizí. Ani roličky toaletního papíru se sami nedoplňují a ty prázdné sami nechodí do koše. A také se to vše výše uvedené dělá mnohem častěji, než se přivrtává ta polička. Seznam by mohl být nekonečný, ale kdo by to četl, že…

Dovedete si představit, že by se za tři roky vypralo? Nebo nakoupilo? Nebo se dalo najíst dětem? J To by asi nebylo tak úplně bez následků…

Toho co si uvědomuje, že sami nevyrostou ani děti, obzvlášť pokud jsou z nich kvalitní a citlivé bytosti. Potřebují neustále něco do školy, kromě pomůcek obědů a peněz na kino a výlety. Sami se také nenaučí učit a dělat si úkoly. Sami se nevozí do kroužků a nenaučí se sami z nich ani chodit. Potřebují se vyplakat na rameni a někoho, kdo jim odpoví na jejich otázky. Někdo u toho musí být, někdy až 24 hodin denně. Víme, že je vnímáte jako malé podivné bytosti neustále křičící a pobíhající po bytě právě ve chvíli, kdy je nutné sledovat hokejový zápas, ale ony vás potřebují a úpěnlivě čekají na každý projev vašeho zájmu a na každé vaše ocenění jejich nových schopností. Dovedou být hodně vděčné. Vážně nekecám.

Toho, co dokáže zabezpečit rodinu, ale nezapomene na to, že je nutné i žít. Mít s ženou a dětmi něco společného. Být někdy doma a trávit ,,s nimi“ čas. Vztah se buduje tisícem maličkostí a je to mravenčí práce. Dokáže se otupit, vyprchat a sakramentsky bolet. Někdy je lepší dát si topinky a čaj než jíst v prvotřídní restauraci s jazykem na vestě, infarktem za zatáčkou a neustále zvonícím telefonem.

Někdy je pokrok bolestivý

Lov mamuta byl vyměněn za mobil, notebook, auto a také za stres i věčné ,,nestíhám“. Škoda. Mužům při něm rostly svaly a byli za to náležitě obdivováni. To jim chybí. Musí se cítit tak zmatení a ztracení. Bohužel, kolem nás žen také nikdo denně obdivně nekřepčí za ty stovky neviditelných úkonů, po kterých večer padáme s jazykem na vestě. Mužská práce v kanceláři bohužel ale není vidět. Ty stovky vyřízených emailů a telefonů, desítky obchodních schůzek a hodiny strávené v dopravních kolonách…

To mamut je vidět hned. J Stejně jako pověšená polička. 

Ženy a muži ,,nehovoří řečí stejného kmene“.

Komunikace je mezi námi složitá.

Musíme se stále snažit komunikovat a naslouchat.

My ženy jsme náročné. Chceme po vás, abyste byli citlivý a vnímavý. Ale také silní, mužní a ochraňovali nás. Abyste drželi slovo a koupili a opravili třeba ten půl roku kapající kohoutek. Chceme, aby se s vámi dalo alespoň někdy i mluvit a nebrali jste nás jako samozřejmost, která zajišťuje servis. A také naopak po vás zase i chceme, abyste byli připraveni se za nás bít a ochránit nás. Dokonce doufáme, že jste schopni se zbraní v ruce chránit naši vlast pro naše děti. Jsme fakt náročné, my si to uvědomujeme. Absolutně to nemáte s námi lehké. Špatně se to slučuje, naprosto souhlasím.

Slučuje se to stejně tak těžce, jako splňovat roli matky, manželky a milenky. Správná žena je dokonalá hospodyně, matka, která se věnuje dětem a stíhá všechny kroužky, besídky a vystoupení, je reprezentující manželka a mluví nejméně dvěma světovými jazyky, má míry modelky, managerskou pozici, ve které pracuje za poloviční plat dvojnásobně jako muž, denně stíhá posilovnu, týdně kadeřníka, manikérku i kosmetičku a večer je úžasná milenka chválící svého muže. Ví kdy zaplatit daň z nemovitosti i popelnice, pamatuje si, kdy má kdo narozeniny a má vždy připraveny dárky. Vše to zvládne uhlídat, naplánovat a zrealizovat.  Den má ale 24 hodin a fakt špatně se nám to stíhá. J

Nehledáme dokonalost

Nejsme feministky. Stoprocentní emancipace a rovnost pohlaví je blbost. Pokud budou muži mít ještě aspoň nějaký testosteron a ženy budou rodit děti a nebudeme si to moct prohodit, nebude to nikdy fifty fifty. Jsme biologicky natolik rozdílní a tak rozdílně vnímáme a myslíme, že je to utopie. A také nejsme nikdo dokonalí, ani muži ani ženy. Za to jsme jedineční, každý z nás.

Můžeme být ale dokonalý partneři. Doplňovat se vzájemně. Musí to být vyvážené. Oba se musí snažit, jeden nestačí. Musí spolu hovořit konstruktivně, bez křiku a emocí. Tolerovat, vnímat a vycházet si vstříc. Stále se snažit, překvapovat se a nezapomínat na to, že vztah není zadarmo. Je to stejně mravenčí práce jako vychovat dítě. Strašně nám držím pěsti, mužům i ženám, aby se to zlomilo a začalo to fungovat.

Já vím, máme tu výhodu, že máme roli mateřství. Dokážeme vnímat každou buňkou svého těla rostoucí život přímo v našem břiše, cítit pohyby a v obrovských bolestech porodit i ,,vaše“ dítě. Dokážeme k němu neustále v noci vstávat, když pláče nebo je nemocné. Dokážeme ho milovat, i když neskutečně zlobí. Dokážeme budovat vztah titěrnými krůčky, neustále znovu a znovu, dál a dál. Je nám to biologicky dáno.

Většina žen, kterou denně potkávám, má pohaslý plamen v očích a většina z nich by se pod to, co teď píšu, asi podepsalo. Někdy tu beznadějnou a osamocenou bolest potřebujeme v tichosti sdílet a odjedeme spolu do lesů… Některé z nich mi právě nyní souhlasně pokyvují přes rameno, jsou smutné a některé pláčou. Je to souhrn jejich povzdechů, ze kterých je cítit bolest z beznaděje a zklamání. Z toho jak už s jazykem na vestě nemůžou dál. Jak jim chybí silné mužské paže. Jak jim chybí dodržené slovo a kapička zájmu o ně samotné. Je to deprimující.

Přitom stejně tak, jak my ženy umíme celoživotně a denně dělat ty stovky neviditelných úkonů, stejně tak vroucně dokážeme být vděčné a dokážeme milovat. Stojí to za to zažít, vážně nekecám.

Je ráno a vychází slunce. Na stole voní šálky černé, hořké kávy bez mléka. Našeho šamanského nápoje, který nám už nejspíš koluje v žilách místo krve. V duchu společně vidíme přicházet ,,Muže“, který zapadá do kategorie s velkým ,,M“. Není dokonalý, má spoustu předností, ale i slabin. Obrovsky ale bojuje za lásku ženy. Nepřestává se snažit. Ví, že za vše se musí bojovat. Nic není bez příčiny.

A my jsme se rozhodly v něj stále věřit. V to, že tam někde je. Že ho jednou potkáme a já o něm budu moci taky napsat…