Žijeme ve virtuálním světě

Chybí mi doba, kdy jsme spolu ještě trávili čas. Kdy neexistovaly mobily, počítače, internet či facebook a v televizi nebylo na co se dívat. Prožívali jsme dobrodružství představivosti nad napínavými knihami a chodili jsme ven. ,,Spolu“.

A spolu jsme venku trávili čas. Nikdo neseděl naproti sobě s mobilem v ruce a neustále do něj něco neťukal přítomně nepřítomný v okamžiku samotném. Komunikovali jsme z očí do očí. Vnímali jsme tón hlasu daru řeči, mimiku tváře i gest celkového těla, cítili jsme emoce vycházející při komunikaci.

Sdílení

Sdíleli jsme své radosti a trápení na ,,živo“. Ne přes pomyslné dráty internetových kabelů. Vymýšleli jsme akce jakéhokoliv druhu. Byli jsme si tak nějak blíž. Mohli jsme se obejmout a nakazit vzájemně smíchem. Ono to tak nějak nakonec přes dráty nestačí. Jsme nakažení virem neustálé přítomnosti elektroniky. Jsme neustále připraveni ,,to“ zvednout, odpovědět, kliknout, reagovat, zobrazit další obrázek. Tak nějak tím zabíjet drahocenně ubíhající čas.

Chybí mi sdílení na živo. Ta emoce. Ten pocit. Ta blízkost. Ty vibrace. Ta energie. To propojení. Tíží mě pocit ztracenosti nás všech ve virtuálním světě. Nikdo nestíhá, všichni spěchají. Asi chtějí stihnout vlastní smrt. Domnívám se, že to jediné z nás nikdo neprošvihne.

Mám vypnuto

I mě to dostalo. Měla jsem jako jedna z posledních mezi mými známými mobilní telefon. I počítači jsem strašně dlouho odolávala. Byla jsem najednou cizinkou mezi ,,osvícenými elektronickými kabely“. Věděla jsem, proč to dělám, ale také jsem věděla, že není úniku. Je to naší součástí. Vlezlo nám to pod kůži. Občas mám pocit, že mi místo krve proudí v žilách elektronický přenos dat. Ten podvědomí pocit ,, na příjmu“ mě někdy strašně vyčerpává.

Pak se dostanu do bodu, kdy musím odjet. Notebook zůstává doma a telefon vypínám. Odjíždím. Mezi kouzla majestátných stromů a tyčících se výšek hor. Mezi vůni květin, nebo naopak za zvukem křupajícího sněhu pod nohama. Jsem tak napájena z bezpečí naší nádherné matky země, z neutuchajícího zdroje, který vnímá každá buňka mého těla. Je to uvolňující. Vždycky se mi tak strašně uleví. Tak jako naše blikající bedýnky potřebují nabít ze zásuvky, tak já se zase nabíjím z nedotčené přírody.

Tam venku mimo auta a přeplněné obchodní domy něčím, co vůbec nepotřebujeme. Daleko od podsouvání reklamních sdělení. Od hluku velkoměst. Od padající tíhy zrychlené elektronické doby. Vydržím celý víkend. Pokud mám dovolenou, i 14. dnů. Okamžitě přepínám. Nechybí mi to. Pokud jste to ještě nezkusili, doporučuji. Také by mě zajímalo, jak se u toho cítíte právě Vy.

Na sever a nebo na jih

Neustále čím dál víc koketuji s myšlenkou, že sbalím batoh, ne moc těžký, tak dvě trička, svetr a náhradní boty. Víc stejně není ve finále třeba a odjedu. Někam daleko, na sever či na jih. Tam, kde bude vypnuto pořád. Třeba do pralesa, zachraňovat zvířata. Nebo čistit zátoku od hory petlahví. A zkoušet vymýšlet jak pro změnu jednou neničit, ale napravovat. Nebo alespoň na chalupu u lesa, kde znovu zorám pole a vyženu ovce na pastvu. Místo za oknem kanceláře před počítačem, těsně vedle telefonu, budu celý den venku, těsně u mého zdroje.

Kdy nastane čas?

Jsem nakažená, úplně to cítím. Ještě nenastal čas. Ještě nemůžu. Mám závazky. Čím dál víc častěji přemýšlím, kolik z toho je fakt a kolik z toho je výmluva. Taky kolik z toho je strach. Ze změny. Z odpojení. Přesto věřím, že se dočkám. Není co ztratit.

Nezatracuji přínos technologie a uznávám všechny jeho výhody. V současné společnosti není možné se úplně vyčlenit, pokud ještě musíte plnit závazky a třeba se starat o děti a dopřávat jim to co my jsme neměli….  Každopádně si ale nejsem jistá, zda ony obrovské technologické kroky dopředu, nebyli vlastně krokem zpět.