Sluníčkáři

Takto jsou označováni lidé, kteří se jakýmkoliv způsobem vymykají z dnešní ,,štvanice“, jakou se život v současné době stal.

Všichni, co si odmítají každý rok kupovat nový chytrý telefon, utrácet za značkové oblečení, dívat se na televizi a poslouchat zprávy nebo třeba cvičí jógu a chodí meditovat. Všichni, co se přiklánějí k tzv. pozitivnímu myšlení a nechtějí se neurvale přes mrtvoly hnát nahoru ve své práci, nechtějí být bezohlední, nevšímavý a sobečtí.

Házíme je všechny do jednoho pytle. 

Na výše uvedených věcech ale není vůbec nic špatného, právě naopak.

V poslední době jsou také velmi často spojováni se skupinou lidí, která chce přijímat uprchlíky.

Ráda bych upozornila na fakt, že ne všichni, kteří zapadají do výše popisovaného seznamu, patří i do skupiny, která s přijímáním souhlasí.

A také na fakt, že všichni výše uvedení nejsou tak úplně mimo.

Pokud se zde oháníme svobodou a demokracií. První musíme být tolerantní v rámci naší republiky a nedívat se přes prsty na ty co třeba místo chození do fitka raději zryjí zahradu a pěstují vlastní zeleninu.

Na ty, co mají opačný názor.

Na ty, co odmítají patřit do stáda hnaného slepě do záhuby.

Opět záleží na úhlu pohledu.

Tady nejde o střetnutí:

lidskosti s nelidskostí

soucitu s bezcitností

zájmu o druhé s lhostejností

schopnosti pomoci s lakotou

tolerancí se sobectvím

pochopení s naprostým odmítnutím

Jde zde zejména o střetnutí:

zaslepenosti a prozíravosti či prozřetelnosti

neinformovanosti a všeobecného přehledu o dění a kulturách a národnostech

nevědomosti a uvědomění

nepoučitelnosti a pochopení důsledků daných z historie

Znáte rčení:

,,Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán?“

,,Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly?“

,,Chtějí-li bohové někoho zničit, raní jej nejdříve slepotou?“

Neumíme-li se tolerovat v rámci vlastního národa a vlastní kultury, jak se chceme tolerovat v rámci kultury tak diametrálně odlišné?

Znáte také rčení:

„Nejdříve si zameť před svým prahem, než budeš ukazovat na jiné?“

Právě to bychom měli udělat ještě dříve než si, jak říká další rčení:

,,Na… do vlastního hnízda.“

Jaký máme vlastní státní dluh?

Máme vyřešenou důchodovou reformu?

Stárnoucí obyvatelstvo?

Nerodící se děti?

Máme na školní obědy pro naše děti?

Jak žijí matky samoživitelky a jejich děti?

Jak se vede našim občanům?

A našim bezdomovcům, jejichž počet narůstá každým dnem?

Jak integrujeme do společnosti národnostní menšiny?

Umíme to?

Dáváme jim sociální dávky a diskriminujeme sami sebe?

Anebo to všechno umíme tak, abychom si mohly na záda naložit další pytel?

Máme plán?

Poznáme, kam a na kterou stranu se přikláníme my?

Říkáme to, co si opravdu myslíme, nebo to co chtějí slyšet ostatní, nebo to, co nám podvědomě někdo naočkoval?

Někdy je dobré si bez jakéhokoliv nalhávání na takové otázky odpovědět.

Občas zjistíme o sobě něco, co jsme netušili.

Mnohdy je to překvapení pro nás samotné.