Titanik vyplouvá i troskotá v Brně!
Městské divadlo Brno vytáhlo trumf z rukávu a nasadilo do reprtoáru hru, která ho měla vynést ještě výš než do nebes, ve kterých se (alespoň co se muzikálu týče) nachází už léta. Na prkna, která znamenají svět, muzikálového království vyplul gigant Titanik v režii ředitele a čerstvého šedesátníka Stanislava Moši, jenž se dokonce podílel i na textové složce hry překladem z originálu Petera Stonea a Maury Yestona, na kterém pracoval spolu se Zuzanou Čtveráčkovou .
Jak velký byl Titanik jako loď, tak velké je i pojetí a zpracování, kde slovo “obrovský” není zdaleka bráno jako superlativ. Všechno bylo maximální. Velké množství zpívaných pasáží, náročná taneční vystoupení, velmi početný sbor, jehož část byla dokonce skryta a zpívala v zákulisí, protože by se celý na jeviště ani nevešel, hra světel, která velmi vkusně podtrhovala a podílela se ne tvorbě atmosféry…
Ovšem co bylo nejhonosnější, to byly zvukové efekty a kulisy. Při nárazu parníku na ledovec se ozvala ohlušující rána takového kalibru, a byla podpořena skřípotem, jak se bok lodi páral o ledovou kru, že jsem jen s hrůzou čekala, kdy mi začne téct ledová voda do bot.
Kulisy byly jedním slovem dokonalé. Málokteré divadlo v Evropě si může dovolit nechat hlavní kulisu, na které celá hra stojí a padá, rozpadnout na dvě poloviny a nechat mezi nimi proplout mohutnou masu ledu. Málokteré divadlo zvládne téměř bez mrknutí oka nechat naklonit celou scénu o 30°. Městské divadlo Brno ano!
Obsazení je rozsáhlé už jen z toho titulu, jak je hra napsaná. Jedná se totiž o jakousi mozaiku životních příběhů vybraných cestujících napříč všemi třídami i členů posádky, včetně majitele lodi J. Bruce Ismaye v mistrovském podání Petra Štěpána. Jistě zajímavá myšlenka, ale v tomto případě nešťastná. Výsledek byl ten, že o každé “dějové lince” byly dvě, tři zmínky a krom naboření a potopení lodi hra neměla žádný kloudný děj. Avšak to hlavní, což bylo znázorněno vstupy na kapitánském můstku, který propojoval všechny dílky skládačky, bylo tak silné a emotivní, že ve výsledku je divák nadšen i přes to, kolik mu toho vadilo. Velký podíl na tom měly precizně a excelentně hudebně provedené a odzpívané písně, hudební čísla měla vysokou úroveň, na jakou jsme v Městském divadle zvyklí, orchestr pod taktovkou Dana Kalouska a Jakuba Žídka opět nezklamal, ovšem i tady mám jedno velké ALE a tím je překlad hudebních textů, který byl mnohdy velmi naivní a místy působil ve srovnání se vší tou tvrdou dřinou a výtečnou prací okolo, trapně.
Herecké výkony byly výborné jako vždy. Především v roli kapitána Smithe zazářil Zdeněk Junák a Jakub Zedníček vyrazil dech coby šéf lodního orchestru Wallace Hartleyho zvláště svým výstupem v první půli.
Největší odkaz ve mně ovšem zanechalo velkolepé finále, kdy přijede na scénu ledovec, na němž stojí všichni, kteří osudné noci ze 14. na 15. dubna 1912 vydechli naposledy a kolem něj se pomalu shromáždí veškeří přeživší zabalení v dekách a zpívají závěrečnou píseň.
Každý, kdo se chce odprostit od každodenních trablí by měl zhlédnout inscenaci Titanik. Další možnost máte 31. března 2016 v 19:00 na činoherní scéně.