Jako na každý správný školní výlet, potažmo zájezd, jsme jeli autobusem. Cesta je to dlouhá a i když člověk v autobuse nic nedělá, je to způsob transportu opravdu vysilující. Na každé zastávce si všichni museli jít odskočit, ve dvě ráno si jdete na benzínku vyčistit zuby a než se stihnete probudit, sedíte zase zpátky pěkně v autobusu, který vám oproti venkovnímu chladnému, ostrému vzduchu připadá nesmírně útulný. Potom zase usnete sousedovi na rameni, a až vás vzbudí bolest zad či krční páteře, vyměníte si to s ním, protože kvůli vaší hlavě nemohla spát. Pokud někdo začne chrápat a vy nejste zrovna neumíte spát železným spánkem, patrně vám zavřené oči k odplutí do říše snů nepomohou, tak si strčíte do uší sluchátka a vy konečně vytuhnete. Sláva! Ale co se nestane? Co vás probudí tentokrát? Bolest uší ze sluchátek! Ale i přes tento diskomfort se na to krásně vzpomíná a vy se sami můžete poplácat po rameni, že jste to zvládli.
Podobně jako cesta tam, probíhala i cesta z Anglie. Jen s malou drobnou změnou a to byla přeprava přes English Channel (z pohledu Angličanů) známější pod jménem La Manche. Evropu jsme opustili naloděním na trajekt ve francouzském přístavu Dunkerque, ze kterého je to sice do Doveru dál, ovšem bezpečnější. O týden později, při návratu domů, se naši řidiči rozhodli, že to risknou a zamíříme do Calais.
K Doveru jsme přijeli mezi jednou a druhou hodinou ranní. Bílé útesy svítily do tmy a autobus plný polospících studentů se pomalu posouval kolonou čekající na odbavení. Když jsme dospěli na celnici, rozsvítila se všechna světla a dostali jsme pokyn koukat z oken kvůli kontrole kufrů. Ten, jehož zavazadlo bylo vybráno, musel vystřelit z autobusu a být přítomen u prohlídky. Naštěstí bylo všechno v pořádku a pustili nás k molu. Byli jsme mezi prvními, seženeme dobré místo. Jak jsme se mýlili…
Hodinu jsme stáli připravení a nic, loď nikde, prostě nebyla. Několik studentů začalo mírně propadat panice, a tak se kantoři rozhodli zjistit, co se děje. Nikdo nám ovšem nechtěl nic říct, jen se prý máme vrátit do autobusu a vyčkat, že prý z Calais momentálně žádné lodě nejezdí.
Po další půlhodině se autobus konečně pohnul a učitelé se ujali slova: “Děcka, osobní lodě nejezdí, tak pojedeme nákladním trajektem. Ničeho se nebojte, dostanete se domů.” Odměnou jim byl nadšený jásot.
Nákladní loď byla skutečně nákladní. Oproti tomu, čím jsme jeli sem, to bylo plavidlo velmi spoře vybavené. Je to proto, že tento typ volí především řidiči kamionů, kteří trajekt využívají k tomu, aby se mohli vyspat. Takže žádné obchody, herny pro děti ani různé druhy restaurací. Dokonce chyběla i vyhlídková okna. Zato byly všude lavičky a křesílka a dvě malé
záležitosti se základním občerstvením. Loď se víc houpala a byly slyšet vlny i uvnitř, protože špatně doléhaly dveře. Opravdu jsme se těšili, až vystoupíme.
To se nám také v Calais úspěšně povedlo, stejně jako zjistit, co se dělo, a proč nám nikdo nechtěl nic říct. V přístavu totiž právě probíhalo pátrání po nějakém teroristovi. Od té doby mi vrtá hlavou, že stačilo velmi málo a mohli jsme ho potkat.
Ptáte se, zda-li se pojede i příští září? Prozatím byl zájezd zrušen…