Úklid nejen ve skříni
Nesnáším komínky
Jak jste na tom vy? Já komínky nesnáším od malička. Neznám nic horšího, otravnějšího a nepraktičtějšího. Pokud chcete vyndat něco uprostřed, celé to spadne. Neustálé skládání do komínků mě děsí. Kouzlo šuplíků jsem objevila již dávno. Od mala mám také ráda praktické komody. A jak vidím, jistá Japonka si na tom postavila business. Celý svět zachvátila uklízecí mánie. Japonka Marie Kondo se svým zázračným úklidem trhá rekordy.
Umění vyhazovat
Má to ale jeden háček. Můžou za to geny. Pokud už nyní pozorujete na svých babičkách a matkách, že jsou šetrné a nechtějí nic vyhazovat, brzy v tom pojedete taky. S přibývajícím věkem, jak začne ubývat energie a přibývat zkušenosti, začnete zjišťovat, že už nezvládnete tolik pracovat a tak moc se honit. Proto vám bude stačit loňský model košile a kuchyňská linka po babičce. Nebudete se už chtít honit a stresovat jen proto, abyste měli nový model čehokoliv. Začnete vnímat jak moc je váš čas drahý a jak rychle ubíhá.
Pak to začne vzrůstat do obrovských rozměrů. Košile bude předloňská a pak z minulé dekády. Pokud bude držet po hromadě, bude škoda ji vyhodit. Vzpomínám si na babiččina slova v momentě, kdy jsme chtěli vyhodit stará divan.
,,To nevyhazujte, to se může hodit.“
Na otázku co s ním? – odvětila.
,,Kdyby byla válka, dáme ho do sklepa.“
Tenkrát jsem se smála, byla jsem dítě. Nechápala jsem to. Už to ale chápu.
Babička válku zažila. Velkou část prožila ve sklepě. Pod palbou, plná strachu. Zažila i měnu, kdy přišli o peníze. Zažila i znárodnění, odevzdávání majetků a polností do družstev. Několikrát přišla asi o vše. Největší ztráta ale asi byl ten čas hrůzy za doby války. Taky ztráta iluzí, tíha děsivých zážitků. Posunutí prahu bolestivosti a otrlosti, aby přežila. Také jsem to nechápala. Ta jakoby chladnost, neprojevování emocí. Teď už to chápu. Je to obrana, abyste to ještě dokázaly ustát, aby vás to po milionté znovu nezlomilo.
Pak i vaše komody počnou přetékat a ani Japonka nic nezmůže. Vnímám to jako dvousečné. Příliš plýtváme a příliš vyhazujeme. Příliš tvoříme odpadky. Příliš si nevážíme darů, které máme. Všeho, co bereme jako samozřejmost.
Umění času
A pak je tu čas. Neustále nemám čas uklidit, srovnat, vyhodit, utřít, umýt, přeskládat, roztřídit… Povinnosti na mě padají i zdola. Spotřebiče nic nevydrží. Stále něco chybí, je třeba koupit, vyměnit, opravit, zařídit. Účty se klonují. Čas mi někdo krade. Znáte to taky?
Čas nemáme, čas si děláme. Jenže někdy nás ti druzí potřebují prostě hodně. A vy víte, že jednou můžete být tím potřebným.
A tak si říkám, milá Marie Kondo.
Nemohla byste prosím vymyslet způsob jak si utřídit priority?
Jak nekoupit nový hrnec dokud ten starý nemám sílu vyhodit?
Jak si neposunout práh otrlosti a silně a pevně tu tíhu ustát?
Jak vědět, kdy už říct ne, a víc nepracovat, nestresovat se a neničit sami sebe?
Nemohli bychom se s tím už rodit?
Vyřešilo by to naše přeplněné skříně. Nepotřebovali bychom ani šuplíky. Nebylo by do nich co dávat.
Nepotřebovali bychom lékárny a antidepresiva, nebylo by je proč brát.
Uměli bychom si vážit sebe, komínků i komod, babiček, moudrosti, zkušenosti, času i života.