Titul nebo řemeslo

Po listopadové době se u nás změnilo mnohé. Vidím to tak, že ne moc k lepšímu. Můžete se mnou nesouhlasit. Tak například důležitost titulu dnes vítězí nad skutečnými znalostmi a to zejména praktickými. Společnost jako taková se posunula k názorům, že pracovat je vlastně podřadné. Rukama nechce dělat téměř žádný z mladých lidí.

Všichni chtějí studovat a mít velmi dobře placenou práci, nejlépe s bílým límečkem. Důležitost titulu se přenáší i do odvětví, kde není třeba. Stačí se podívat do nepochopitelných znění inzerátů na pracovní pozice, kdy dříve stačila vychozená jednotřídka.

Co budeme dělat, když nikdo nebude pracovat rukama, to netuším. Zapomínáme na fakt, že je nutné orat pole, stavět domy a péct chleba. Pokud budeme všichni investiční poradci, bankéři a manažeři, brzy pomřeme hlady.

Poslední průzkumy však uvádějí, že zaměstnavatelé přichází opět na to, že ,,Titul“ není to hlavní. Získaný vysokoškolský titul nemusí být až tak nutný při získání pracovní pozice. Na trhu práce je obrovská poptávka třeba na řemeslné pozice. Tady je vám vysokoškolský titul tak nějak na nic. Není důležitý. Zaměstnavatelé nepožadují vysokoškolské vzdělání a zde je vidět podle výzkumů jistý vzestupný trend. To je ale přece u řemeslných pozic logické ne? Tyto výzkumy mě vždycky berou dech a nechápavě nad nimi kroutím hlavou.

Jen aby tyto profese zase chtěl někdo dělat. Aby se děti nemusely ve škole stydět říct, že tatínek je pokrývač nebo instalatér. Myslíte si, že to tak není?  Zkuste se jich zeptat.

Podle dat UNESCO se počet studentů na vysokých školách v České republice ztrojnásobil od roku 1989. Svaz průmyslu a dopravy se snaží nyní podpořit technické obory. Nemáme svářeče, řidiče, truhláře, obráběče, elektrikáře a další řemeslníky. Podle toho také vypadají naše stavby a odevzdaná hotová díla. Jeden by nad zfušovanými dílky zaplakal.

Nyní se ale začínají vracet stipendia na učňovské obory. Třeba v Libereckém kraji se již tyto stipendia vyplácejí u 13 oborů. Mezi ně patří i sklářství a pokus o záchranu našeho sklářského řemesla. Pomalu se začínají znovu zapojovat i společnosti. Opět si začínají uvědomovat, že nové pracovníky si musíte prostě vychovat. Přidal se i Zlínský, Hradecký nebo středočeský kraj.

Tak už to ale přece bylo. Za stále zatraceného totalitního režimu studovali učňové pro firmy. Dostávali sice malé, ale pravidelné kapesné. Patřila k tomu také nenahraditelná praxe ve formě pracovních praktických zkušeností. Teorie ve formě našprtaných vědomostí na test, které vzápětí zase zapomenete, protože je nepoužíváte, se zde jeví poněkud ve světle ztraceného času.

Zaměstnavatelé vidí, že teoretický vystudovaný inženýr je jim celkem k ničemu. Zvláště, pokud nemá absolutně žádnou praktickou zkušenost a jeho představa o platu je přemrštěná a pracovní výkon chabý. U pohovoru se tedy stále více ptají po vaší motivaci, zkušenostech a odhodlání si třeba praxí projít.

Snaha se tedy cení a může mnohdy opět konečně zvítězit nad vysokoškolským titulem, který ještě neznamená, že jste do své firmy přijali člověka, který bude loajální, za firmu bude dýchat a půjde mu o společné cíle. Zavání vám to komunismem? To ale není nic komunistického. Pokud chcete jít dopředu, musíte táhnout za jeden provaz. Pokud chcete řídit firmu, je nejlepší si udělat kolečko a začít od zametání skladu. Je třeba vědět, jak fungují všechny pozice.

Také bych se chtěla postavit za názor, že není nad dobrý pocit z dobře vykonané práce. Když se podíváte na čerstvě zorané pole, vyfouknutou vázu ze skla, upečený chléb, postavený dům, obloženou koupelnu, funkční auto, ušitou košili… Něco, co jste sami rukama udělali a můžete se toho dotknout. Znáte ten pocit? Já jej miluji.

Někdo by měl ten pocit předat našim dětem. Ten, jak dříve děti vyrůstaly s dědečkem a tatínkem v dílně, od malička pomáhaly a obdivně sledovaly hbité prsty tatínky a dědečka. A protože jsou děti opičky, vše důkladně okoukaly a byly z nich pak mistři, hodni dědečkova umu.

Řemeslo má zlaté dno. Senioři nám mají co předat. A malé firmy, nejsou na prd, pane Babiši. Na ho… jsou ty velké anonymní bezpáteřní a neosobní korporátní molochy, kde se lidé neznají a nejsou tam vidět ani vazby, ani srdce. Vyfouknutá váza nedýchá. Ušitá bota nemá duši. A chléb ze zmrazeného polotovaru, nacpaný kdoví čím, do třetího dne plesniví.

Pokud nevidíte na jídelním stole v Ikea vlastnoručně uvařenou polévku, ještě než ji na něj postavíte, je to tím, že jej nikdo nevyrobil s láskou. Věci musí mít duši, musí mluvit beze slov, musí tepat v rytmu srdce. Pokud housle nehrají, ještě než je vezmete do ruky, nebyly vyrobeny s láskou.