Pomoct můžete jen sami sobě a ještě k tomu musíte chtít
Ano myslím to vážně. Pokud se sami nerozhodnete a nebudete vnitřně chtít, může vám pomáhat, kdo chce a jak chce a nevede to nikam. Bude to v duchu: ,,Lehce nabyl, lehce pozbyl.“
Ať je to kruté jak chce, nejvíc mě dopředu posunuly ty nepříšernější události v mém životě. A čím víc jsem ryla držkou v zemi, tím větší byl přínos. Nutno podotknout, někdy ten přínos vidíte až po letech. Takže vám radím: ,,Vydržet.“
Kdo myslíte, že se mnou souhlasí? Tak třeba:
,,Většina nynějších migrantů přišla do EU využívat sociální a zdravotní zajištění, nikoliv pracovat ve výrobních podnicích. To dokázala praxe ve Fordu v Kolíně nad Rýnem v Německu, kde z 10 tisíc uprchlíků nastoupilo po rekvalifikaci do zaměstnání jen 15 z nich, konstatuje předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter, který získal u nás v roce 2012 titul Vizionáře roku.“
,,Loni přijala ČR okolo devadesáti křesťanských uprchlíků z Iráku a velmi vstřícně se o ně postarala. Hradila jim transfer, všechny potřebné životní náklady a ještě i kurzy češtiny. O tom se Vietnamcům žijícím u nás mohlo jen zdát. Přesto víc než polovina z těchto Iráčanů z Česka nakonec odešla.“
Přesně tak. Vietnamcům nikdo nepomáhal. A jsou z nich perfektní studenti a úžasní pracanti. Neočekávají sociální dávky, protože jim je nikdo nedal. Viděli jste někdy Vietnamce na pracovním úřadě? Já ne. A za to, si jich vážím.
Celý článek si můžete přečíst zde. Obelhávají stát i veřejnost! Šéf Česko-vietnamské společnosti se tvrdě pustil do dotovaných organizací, které v televizi předvádí “integrované cizince”
A tohle si myslím i já. Nemůžeme zachránit celý svět. Nikdo nemůže. Jediné, co můžete udělat, je zachránit sami sebe. Pomáhání, které předvádíme, je medvědí službou. A každý dobrý skutek, musí být po zásluze potrestán. A tak se i děje, teroristické útoky jsou nám odplatou.
Nemyslím si, že se lidé k sobě nemají chovat slušně. Ani si nemyslím, že máme myslet jen na vlastní blaho a chodit přes mrtvoly. Já se jen domnívám, a taková je i moje dosavadní zkušenost, že pomoc, která nevychází zevnitř, není pomocí. Je zbytečná a vymstí se.
Jak se taková pomoc vycházející zevnitř pozná? Je automatická. Bez přemýšlení seberete papír ze země a dáte jej do koše. Bez přemýšlení vezmete babičce těžkou tašku. Bez přemýšlení uvaříte večeři, i když nemusíte. A zde se to kříží. Tato pomoc vám dělá radost. Pomáháte sami sobě. A pak to má smysl.
Je třeba to cítit, tam někde hluboko uvnitř. Jakmile to přijmete a pochopíte, budete stát v němém úžasu, jak to funguje.
Velké ženy
Další dáma, která mi dá za pravdu, je Dana Drábová. Je mi ctí, že jsem se k ní mohla dostat i blíže. Naše společnost měla tu čest pracovat pro tu její, které madam Drábová velí rozhodně a velmi dobře. Už do telefonu zní velmi autoritativně a rozhodně. Vše, co řekne, má hlavu a patu. Jde z ní přirozený respekt, který je na místě. Má obrovské vědomosti a perfektně jí to pálí.
Pokud by se měla hledat prezidentka České republiky, chtěla bych Danu Drábovou. Ta by nám to tu srovnala a šlapalo by jí to tady stejně dobře jako v elektrárně.
Líbí se mi její výrok, a dávám další odkaz. Člověk se má v první řadě snažit sám, a až pak má nastoupit komunita, obec nebo dokonce stát. Protože pokud se nenaučíte postavit na vlastní nohy, nemůžete tvořit komunitu.
A pokud se sami ,,turisti za sociálními výhodami“ nepostaví na vlastní nohy, budou jen další překážkou, kterou si pod rouškou pokrytecké pomoci, stavíme sami proti sobě.