UPOZORNĚNÍ: Ilustrační obrázek je opravdu pouze ilustrační, školní plastové tácky, křivé nože a omlácené talíře jsem raději nefotila, obávám se o fotoaparát…
Tak jsem tu zase s pokračováním školních útrap…
Po dopravení do školy, vyhrabání učebnic v přeplněné skříňce a pár hodinách ve vymezených třídách mi někdy mezi druhou a třetí hodinou začne cukat oko. Zní to jako kravina, ale dovedete si představit jak špatně se pracuje mozku když najednou nemá kontrolu nad očním víčkem, které sebou zběsile cuká? Nevím, jestli tento stav nastal při vyvolávání v dějepise (zase mi to prošlo, jupí!) nebo ve zmatené hodině matematiky.
Hodiny matematiky jsou kapitola sama pro sebe. Paní učitelka a pár šprtů se sice snaží, ale značná část třídy to po kratším či delším čase vzdá a vesele se vybavuje s ostatními, matematikou nepolíbenými, spolužáky. Je velmi zajímavé sledovat zvláště kluky. Při slovních úlohách se schématickými náčrtky se v sešitech chlapecké části třídy objevují přímo umělecká díla. Najednou máte místo čtyř jabloní jen tři a palmu, pod kterou se opaluje panáček na lehátku… Nebo telefonování přes kalkulačky, popřípadě propisky, když je velká bída.
Po pár takových hodinách, ve kterých se sice nevytvoří moc poznámek a vědomostí, ale o to víc vzpomínek, nastává očekávaná poslední hodina před obědem. Už deset minut před zvoněním můžete pozorovat, jak má kdo velký hlad. Ti nejhlasitější si chystají obědové čipy a nenápadně schovávají části školního vybavení do batohů. Tři minuty před zvoněním zaujímáme startovní pozice s klíčem a nebo čipem v ruce a téměř sbaleným batohem. Při zvonění není možné nás udržet, naše hladové výrazy většinu učitelů odradí od prodlužování hodiny, je jim jasné že nechtějí zemřít mučednickou smrtí.
Na chodbě jde velmi dobře poznat, která třída míří na oběd. Ti, kteří se plouží se znuděnou tvářích to nejsou, to mi věřte. Ano, správně odhadujete že to bude ta řvoucí tlupa letící rychlostí světla, možná ještě rychleji. Schody do prvního patra k jídelně jsou najednou mnohem kratší než k učebnám. A pak vbíháme do jídelny. Teď nastává osudový moment. Jestliže je řada až na chodbu, znamená to více než čtvrt hodiny zírání na oběd druhých, když chytneme dobrý čas, je to do pěti minut.
Na talíři nám přistane něco, co se snaží tvářit jako jídlo. Všudypřítomná mrkev nás trochu odrazuje od bramborové kaše, radioaktivní barva a příchuť mýdla zase od pití. Ale co, hlavně že už máme oběd!
O následujícím odpoledním (m)učení zase příště 🙂