Dnes jsem se rozhodla přiblížit Vám každodenní cestu do školy a ze školy.
Musím uznat, že autobusová doprava je o něco lepší než ta vlaková co se týče zpoždění. Ale naopak vlak počká do času odjezdu, což autobus okázale ignoruje… První potíž nastává, když se snažíte vypravit na autobus v ten pravý čas. Jízdní řád nám sice zhruba říká kdy by autobus měl dorazit, ale to je sdělení pouze orientační. Někdy přijede o pár minut dřív a nečeká, někdy naopak až o deset minut později a čekám já.
Když tedy autobus stihneme a nezmrzneme nebo se neupečeme při čekání na tu modrobílou limuzínu, nastává bitva o místa k sezení. Kdo má ostré lokty, ten vyhrává a jak dlouho na zastávce čekáte moc nehraje roli.
Český národ je pověstný tím, že i když by se jeden člověk vešel na jedno sedadlo, tak se roztáhne přes dvě a nepřijde mu na tom nic divného. I když jsem z mladší generace, mám natolik dobré vychování abych si tašku položila na klín nebo pustila starší osoby sednout. Je to smutné, ale skoro bych řekla že v dnešní době je to docela výjimka.
Jelikož jezdím autobusem pravidelně, vím který bude přecpaný a kdy si pohodlně sednu. Někdy ale nastane situace, kdy autobus už z výchozí zastávky odjíždí nacpaný k prasknutí. Pak jsou pokořovány všechny fyzické i logické zákony, které se nám snaží tvrdit že člověk potřebuje dýchat a potřebuje kolem sebe nějaký prostor. Nejvyšší míra přeplnění autobusu je, když se lidé stojící v uličce ani nemusí držet madel, protože ani nemají jak a kam spadnout, jak pevně jsou na sebe namáčknutí. V takové chvíli padají veškeré nesympatie a přecitlivělí jedinci můžou jít pěšky.
Ještě jsem se ale nezmínila o velikosti, teda spíš malosti, sedadel a místa na nohy. Já mám tu výhodu že nejsem z největších, takže se dokážu celkem dobře na určené místo poskládat. Ale někteří urostlejší, zpravidla kluci dva metry na výšku a svaly metr na šířku, mají s uložením svého vypracovaného těla na sedačku docela problém. O nějakém místu na odložení tašky raději nemluvím. Nad sedačkami je sice jakási police, kam bychom si mohli svá příruční zavazadla složit, ale komu se chce za jízdy balancovat v uličce a házet někam nahoru tašku, nebo dokonce odolávat davu valícímu se z autobusu a tašku někde nad hlavou, kde vlastně ani nevidím, hledat?
I přes tyto každodenní strasti jsem však ráda, že nemusím do školy chodit pěšky 🙂
Minulou povídku studentky naleznete zde: http://www.svobodnyblog.cz/2017/03/denicku-studentky-9-temer-neexistujici-volny-cas/