Každý, kdo je dnes hotovým řidičem tohle zná moc dobře, ale každý z nás to prožíval nebo prožívá jinak. záleží na vaší nátuře, autoškole, nátuře vašeho instruktora, autě atd. Ovšem některé věci zůstávají stejné a z žáků autoškoly by se dala udělat komunita, která by se docela dobře bavila. A tak se to pokusím udělat prostřednictvím malého seriálu o příhodách z jízd mých…
Byla jsem vyklepaná jako ratlík na osice. Jsem stresař i normálně, ale dneska to opravdu zavánělo psychickým kolapsem. Nevím, jak poznám to správné auto, nevím, jak ten instruktor vypadá, nevím, jak to zvládnu… Jediné, co vím, je, že se mi chce utéct strašně daleko. A ještě jednu věc vlastně vím, že mám čekat u nějakého stromu. Je pravda, že jich kolem moc není, ale přesto.
Teď! Projelo kolem mě auto s logem mé autoškoly! Ale jede úplně někam do háje… Co to má být? Tak já nevím, mám tam jít nebo čekat tady? Mám ještě čas, půjdu se tam podívat. Ale děsně nenápadně!
Tak jsem se tím směrem váhavým krokem rozešla. Když jsem byla od inkriminovaného vozu jen pár metru, zaujala jsem pozici a taktiku lovícího vlka. Vzala jsem to velkým obloukem a snažila se kouknout do okýnka. Za volantem seděl jeden muž, na sedadle spolujezdce druhý ještě starší a koukali do něčeho, co vypadalo jako mapa. Ten starší byl tak zaujat obrovskou plachtou v rukách, že kdyby vedle něj bouchla atomovka, ani nemrkne, zato ten řidič si mě všiml. Jeho výraz hovořil jasně. Okamžitě jsem strhla hlavu z jeho pohledu a podívala se na hodinky které jsem neměla.
Co ale teď? Tak, třeba je to předchozí žák, počkám. Jenže čím déle jsem čekala, tím tupěji na mě onen řidič zíral, až jsem se lekla a utekla zpět ke svému stromu, kam do dvou minut přijelo už to správné auto, ze kterého na mě koukal holohlavý dědula s malými očky.
Můj instruktor byl ten typ, který se jinak chová k děvčatům a jinak k chlapcům, na které huláká a nevybírá si, která slova použije. K něžným pohlavím je shovívavý a v zápalu boje vás neváhá pohladit po ruce nebo plesknout po stehně. Zvláštní, že mi to nikdy nevadilo. Asi je to tím, že to má pro mne zkrátka úplně jiný význam, než kdyby to udělal za jakýchkoli jiných okolností. To by dostal přes čuňu, úcta neúcta.
Představil se, vyplnil mi průkazku a zapsal první jízdu v kolonce “Na cvičišti”. Sám sedl za volant a odvezl mě na parkoviště, kde posadil za volant mě. A začal přednášet, jak si mám upravit interiér, abych dobře viděla, potom o povinné výbavě, a jak zkontrolovat auto před vyjetím, což komisaři zkoušejí taky. Jestli si myslíte že si z toho něco pamatuju, trpíte těžkým případem naivity. Ale nebojte, na to se neumírá, jen někoho požádejte, aby vám otevřel oči.
Následně mi vysvětlil, jak se řadí, který pedál je na co a že volantem se točí doprava a doleva. Zdá se, že jsem pochopila. Nastartovat už jsem uměla, to mě učil táta, takže jsme udělali pár koleček po parkovišti a instruktor prohlásil: “No vidíš, seš šikovná, tak jedem ven.” V tu chvíli jsem si šikovná připadat přestala. Můj pohled vypadal asi jako ty gumové hračky, které když zmáčknete, vylezou jim očíčka z důlků.
Co se dělo následující chvíle do konce jízdy, popravdě vůbec netuším. Byla to pro mě sněť událostí, obrazů a pokynů, které nejsem schopná zařadit. A tak to všechno začalo. To jsme ještě netušila, co se bude dít dál…