Po dlouhé době jsem zavítala do brněnské Reduty – nejstarší funkční divadelní budovy v Evropě s vnitřním pocitem, že v tak klasickém divadle by měli hrávat klasické kusy a hlavně v klasické podobě. Bohužel, i Reduta spadá po Národní divadlo Brno, které mě svými posledními kusy (s výjimkou Saturnina, který opravdu stojí za zhlédnutí) doslova šokuje. Nejinak tomu bylo i s inscenací Strach jíst duši…
Myšlenka dobrá, ALE…
Bohužel patřím mezi ty konzervativnější diváky a avantgarda mi tolik neříká. Právě tento fakt měl obrovský vliv na hodnocení tohoto kusu. Naštěstí nejsem divadelní kritik, protože by se mi v dnešní době hodnotilo jen velmi těžko. Nebo pravděpodobně naopak, jelikož jsem ještě nenatrefila na profesionální recenzi, která by této hře dala méně než 85% hodnocení…
Velmi se mi zamlouvalo téma, které je silně aktuální. Šlo o příběh postarší dámy, která navázala intimní vztah s mladým Arabem v současném Německu a společně hledají své místo v německé společnosti, která jejich vztahu nepřeje.
Zpracování, které režisér Jan Frič zvolil, je mírně řečeno avantgardní. Nebojí se silné erotiky, vulgarismů, násilí, ale ani pohádkových motivů. Jeho inscenace je odehrána se silnou nadsázkou, která se k tak závažnému tématu může zdát nehodící.
Kostýmy byly velmi barevné a mnohdy absolutně neodpovídají ději a člověk přemýšlí, co tím chtěl básník říci. Já jsem na to nepřišla. I kulisy byly odvážné. Jedna z nich, růžový jednorožec se ztopořeným přirozením, vzbudila rozruch již před premiérou.
Herecké výkony ovšem byly výborné. Jen je škoda, že takový potenciál nebyl využit trošku důstojněji. Bohužel pouze toto a výběr tématu bych hodnotila kladně. Nicméně jsem ráda, že jsem tuto inscenaci zhlédla. Alespoň vidím, jakou cestou se současné divadlo v Brně ubírá…