Čím déle jsem na světě, tím více se mi vybavují moudrá slova babiček a dědečků. A tím více se stydím, že jsem je nebrala vážně. Tím více je mi líto, že jsem je jako malá nedokázala pochopit, i když je to naprosto logické. Pochopení dochází až s léty, ruku v ruce se zkušenostmi, a ty jsou, jak víme, zcela nepředatelné.
Čím dál častěji mi zní hlavou slova babičky, když říkala, že už je unavená a chtěla by umřít. Že už je připravená. Zpětně obdivuji tu vyrovnanost a chápu podstatu slov. Zvládání stále nových překážek či výzev, které vám vstupují do života, časem opravdu unaví. Je to na tom světě dobře zařízené. Nakonec se člověk na tu cestu na věčnost dokáže i těšit.
Černá a bílá
Dvě slova, která poslední dobou atakují hranici zakázaných slov. Jak k tomu ty chudinky slova přijdou, protože jsou v tom zcela nevinně, jim asi nikdo nedokáže vysvětlit. Čím déle se snažím ráno vstávat a večer uléhat do postele, tím více je mi jasné, že nic není pouze černé ani bílé, i když se to tak na pohled zdá. Život je to, co dokážete přežít. Jen je to někdy tak nějak na doraz.
Mám čím dál méně otázek, na které dokážu jednoznačně odpovědět Ano či Ne. Záleží na tisíce okolnostech, které jsou zrovna kolem, na tom, co vás zrovna ovlivňuje, o co či o koho se jedná. Na tom, co už máte za sebou a jaký jste si díky tomu vytvořili filtr, skrze který se koukáte na svět.
Když to tak necítíš, je to k ničemu
Tisíce nových zákonů, zákazů a příkazů jsou totálně k ničemu, pokud to člověk necítí z hlouby své duše. Pokud nekoná ze své podstaty. První dojem dokáže často velmi klamat. Je velmi smutné, že nás více zajímá to, jak věci na první pohled vypadají, aniž bychom se koukli dovnitř. Tak je to i s lidmi. Zrychlená doba nám často nedává šanci nahlédnout do nitra duše a moci poznat někoho, s kým si máme tolik co říct, i když to na první pohled tak nevypadá. Mnohdy se o to ani nesnažíme. V době plastických operací se o vnitřní potenciál zajímáme o to méně. K čemu člověk nedospěje sám z vlastního přesvědčení, to málokdy funguje.
Povinné kvóty na cokoliv prostě mají svá ale. Důležitější než vzhled jsou schopnosti. Jde o životní hodnoty, charakter, využitý potenciál, výjimečnost a prokázané „umění“ v jakémkoliv směru. Pokud v jistém oboru vybíráte z desítky mužů a desítky žen, nemůžete přece nakonec vybrat půl na půl, když tomu schopnosti neodpovídají. Z desítky žen jich může umět devět lépe vyprat prádlo a na stejné metě může stanout jeden muž. V tomto případě je to devět na jednoho. Budete-li stejnou skupinu zkoumat v oblasti sekání dřeva, bude poměr nejpravděpodobněji zcela opačný a vyjde vám z toho devět mužů a jedna žena. Tak by měl vypadat i výsledek výběru.
Co unavuje mě
BBC News uvedla, že v Anglii musí školy zaměstnat 70 000 „ne-bílých“ učitelů navíc, aby odrážely demografii studentů v Anglii. Ministerstvo školství cílí na množství učitelů s etnickým pozadím. Pouze 13 % učitelů ze státní dotovaných škol má nyní etnické pozadí ve srovnání s 27 % žáky. Analýza údajů za rok 2016 z DfE zjistila, že počet učitelů je třeba zdvojnásobit. Kam se ale poděly schopnosti? Kde je ono nitro a umění učit? Kvůli kvótám budeme zaměstnávat méně schopné a vyhovující, jen abychom si pokrytecky něco dokazovali?
Pravidla jsou nutná, stejně jako mantinely a hranice, za které se nesmí zajít. A to obzvláště platí i ve výchově a taktéž tedy i ve školství. Jestliže je onen jedinec fantastický učitel, je přece jedno, zda je černý, bílý, fialový nebo modrý. Zda jezdí na vozíku nebo zaběhne nový rekord v maratonu. Zda má za sebou desátou plastickou operaci nebo se rozhodl žít s křivým nosem.
Soulad a přirozenost
Nechci nijak zlehčovat onu výzvu pro celý vzdělávací systém ani podvědomou tendenci pro preferování „bílých kandidátů“. Tohle kastování mě strašně vadí a zásadně s ním nesouhlasím. Přirozeně ale tíhneme k tomu, co známe. Lépe se cítíme s lidmi, kteří mají stejné kořeny a stejné názory. Nesouhlasím ani s tím, že ona rovnost mezi muži a ženami má být bezbřehá. Příroda to sama zařídila po svém. Ve většině případů se křehká žena nemůže vyrovnat silnému muži v mnoha pracovních procesech, stejně jako se on nemůže v jiných činnostech rovnat jí. Těžko bude žena lámat skály a muž obvazovat trpělivě rány od rána do večera. Že existují výjimky? Ale jistě. Možná jich i přibývá. Jde právě o prokázané schopnosti.
Kam až vede rozmanitost
Mluvčí ministerstva školství uvedl, že podíl učitelů s etnickým pozadím stabilně narůstá a je učitelům poskytována různá podpora z fondu Vedení rovnosti a rozmanitosti. Ve zprávě učitelská unie ale zase přišla s varováním, že „ne-bílí“ učitelé mají ve školách v Británii kariéru narušenou “hluboce zakořeněným endemickým a institucionálním rasismem”. Jak ale mají hluboce zakořeněné křivdy jiní lidé, to se nezkoumá? Každý z nás si sebou nese velký batoh minulosti. Někteří po minulosti pátrají, aby sami sobě lépe porozuměli a jiní raději nechtějí znát nic, aby je to neovlivňovalo. Jsme snad méněcenní a méně etničtí, méně odlišní a méně jiní? Pokládáte si otázku: Kdo podpoří mě, s tím co mám za sebou?
Krok vpřed a dva kroky zpátky
Vývoj směrem kupředu neurčují faktory jako je rod, etnikum, pohlaví nebo věk. Jde o to, zda se rozhodnete a budete bojovat za to, abyste cokoliv dokázali. Denně se prát znovu a znovu. Nemáme stejné startovací čáry ani stejné šance. Když se narodíte bez nohou jste jinak odlišní než ti, co mají IQ sahající pěkně vysoko. Kdo z nich je ale více odlišný a má větší šanci na to, aby byl podporován podobnými kvótami a fondy? Kdo je jak znevýhodněný a kdo více? Nic není pouze černé a bílé. Neexistuje systém, který dokáže všechny zvýhodnit, uspokojit a vyzvednout. Čím více kvót, tím více křivd. Pokud nezvítězí schopnosti, zdravý rozum a ona lidská podstata, černá a bílá to budou mít těžké. Místo souladu s přírodou a vlastní přirozeností, vnímání sama sebe a vnímání vzájemného od jedince k jedinci se domníváme, že zákony a kvóty vše vyřeší. Jak pošetilé.