Klasická fyzika včetně kvantové mechaniky odvozuje svoje zákony na základě zkoumání objektivní reality vycházejících z hmotné podstaty předmětů, které zkoumá. Velmi zjednodušeně řečeno Newton si začal lámat hlavu tím, proč jablko (hmota) padá dolů k zemi. Postupně se ustálil pojem hmoty jako něco pevného a hmatatelného. Průběhu delšího času se zjišťovalo, že taková představa pro vysvětlování podstaty objektivní reality nestačí, protože se stále více projevovaly vlnové vlastnosti hmotných částic. Maxwellovy zákony elektromagnetického (EM) pole umožnily pochopit, že klasickou hmotu je možno chápat i jako energii obsaženou v EM poli. Velké srážeče částic, jako na příklad ve Švýcarském CERNu, fakticky dosáhly limity, při nichž je možno vystačit s definicí hmoty, jako něčím tak zvaně hmatatelným. Stále více se při výzkumu elementárních částic zvýrazňoval vlnový charakter zkoumaných částic. Kvadratickou řadou narůstá počet objevených částic a konečné číslo je v nedohlednu. Až se došlo k neurčité představě Higgsova bosonu, bez možnosti pomoci klasické fyzicy teoreticky popsat jeho fyzikální vlastnosti. Klasická fyzika dosáhla svých limitů. Pojem klasické hmotnosti se postupně ukázal jako neudržitelný a ztrácel se v dynamických vlastnostech energie EM polí.
Velmi zjednodušeně řečeno, fyzika až do dnešní doby zkoumala postupně jevy od jejich zákonů relativně velkých těles, k co možná nejmenším elementárním částicím. Obrazně řečeno „od něčeho k ničemu“.
Při studiu silového působení mezi statorem a rotorem elektromotoru jsem si všimnul poznámky, že síla působící mezi nimi ve skutečnosti není ani ve statoru, ani v rotoru, ale v prostoru mezi nimi. Tehdy jsem si uvědomil, že to bude můj základní přístup ke zkoumání vzájemného silového působení hmoty prostřednictvím EM polí. Nebylo to tedy nic nového, ale důsledky pro zkoumání existence silových polí jakoby ve vakuu, zatím nikdo důsledně nerozvedl.
V jedné nenápadné brožuře od Ladislava Szánto jsem narazil na kapitolu 4.6. Hustota energie, hustota hmotnosti elektromagnetické vlny. Pak už bylo jenom na mně, pochopit jak se v mikroprostoru pojem hmoty „m“ vytrácí. Hmota je nahrazena energií ve vlnění EM poli s rychlostí o něco větší, než je rychlost světla. To z toho důvodu, že fotony světla mají již částečně klasický hmotný charakter, proto mají nižší rychlost.
Pro porozumění nehmotné podstaty energie v mikrokosmu je nezbytné pochopit možnost vyjadřovat elementární energii v elementárním prostoru pomoci funkcí Poyntigova vektoru. To je nevyhnutelný základ pro pochopení mechanizmu jednoty všech známých sil a z toho vyplývající možnosti modelování relativních silových efektů mezi lokalitami s energií EM polí (relativní hmotou) vymezenými ke zkoumání. Všeobecná souvislost všech jevů v prostoru je tedy naprosto zřejmá.
K výše uvedeným úvahám mne přivedlo studijní úsilí, když jsem chtěl donutit akademiky, aby věnovali pozornost levitačním modelům atomů a molekul, vybudovaných na působení EM sil mezi subatomovými částicemi, podle objevu týmu s prof. Pavlem Ošmerou.
Postupem času se ukázalo jako velmi účelné, pro studium vírových struktur elementárních částic jako struktur EM polí, používat k popisu matematické výrazy pro toroidy. Studiem takových modelu jsem dospěl k závěru, že mají-li platit ověřené fyzikální zákony klasické fyziky a kvantové mechaniky, existuje určitý minimální rozměr toroidu, jako elementární částice, vyhovující těmto zákonům. Tuto elementární částici jsem nazval bosonem ZoCeLo. V principu to může být také boson Higgsův o němž nemá nikdo moc potuchy, jak může vypadat. Možná jsem našel řešení pro jeden z možných tvarů Higgsova bosonu.
Pro NOVOU FYZIKU má zásadní důsledek předpoklad, že v mikrokosmu se každý diferenciální element energie vyjádřený Poyntingovým vektorem pohybuje rychlostí světla (o něco vyšší), a zásadně po zakřivených drahách v důsledku vzájemného působení E a M polí. V důsledku toho působení se vytvářejí víry a toroidy energie jako základ univerzální transformace energie mezi E a M polem v univerzu, včetně reverze tohoto procesu. Transformace mezi hmotou a zářením a naopak.
Jde tedy zkoumání objektivní reality od ničeho (nehmotnosti) k něčemu (ke klasické hmotnosti). Tedy zcela opačný postup vůči klasické fyzice, proto NOVÁ FYZIKA.
Kouzlo Nové fyziky spočívá v tom, že otevírá vědcům i laikům revoluční možností novými metodami studovat kauzální vztahy vektorů energie jako vektory magnetické a elektrické indukce v Poyntingově vektoru v diferenciálním objemu, jako objektivní realitu, vyjádřenou EM polem. Jeden z hlavních důsledků Nové fyziky je mnohoznačnost vzájemného působení elementů energie v závislosti na vzájemné poloze a směru Poyntogových vektorů. To umožňuje pochopit, v závislosti na vzájemných směrech Poyntigových vektorů, různost vzájemného silového působení. Tedy od přitahování až k odpuzování, přes neutrální vztah. To je zároveň základ jednoty všech dosud známých sil, odvozených od superpozice bosonů ZoCeLo.
O dopadech Nové fyziky na obory přírodních i humanitárních věd příště.