Červinka J.FPF1. 52.8. ANTIHMOTA – POLEMIKA
Při studiu prostorových relativistických elektrodynamických jevů v objemech daných délkami pod 10-15 m jsem zjistil, že je absolutně nemožné pracovat s pojmem hmota, tak jak je hmota klasicky dosud chápána. Je to zřejmě z toho důvodu, že klasická představa hmoty v sobě vždy představuje něco, jako by nehybného, co vně působí jako celek s integrovanými vlastnostmi, jako je hybnost a podobně. Tento problém jsem vyřešil tím, že se snažím, pokud to jde, nahrazovat hmotu „m“ energií vyjádřenou v indukcích elektrického a magnetického pole. To mně vyhovuje zejména proto, že energie v elementárním objemu je možno fyzikálně přesně vyjádřit pomoci Poyntingových vektorů. To vyjadřuje na příklad vztah hustoty energie, hustoty hmotnosti elektromagnetické vlny „c2ɛB2 = c2m“. Přejdeme-li do oblasti matematiky vycházející z teorie polí, ukáže se, že v dynamických procesech pojem hmoty, jako objektivní reality, je nemožné používat. Z toho vyplývá jediný závěr.
Pojem „hmota“ má svůj klasický význam v reálných podmínkách života, jak ji Newton a lidé ve svém vnímání zažili. Z hlediska fyziky mikrokosmu nemá praktický smysl a zůstává jen pomocným fenoménem pro přibližný popis částic, a ty se ještě k tomu stávají stále více relativnější při rozměrech blížících se limitním rozměrům bosonů ZoCeLo.
Z toho plyne jedině možný závěr, a to je, že v mikrosvětě je hmota nahrazena energií v indukci E a M polích a z toho důvodu můžeme s čistým svědomím říci: hmota v mikrokosmu neexistuje. Přeneseno do makrokosmu to má význam v tom, že klasické fyzikální zákony můžeme odvozovat z mikrokosmu, vycházejícího ze zákonů Nové relativní (ne)částicové, ((ne)hmotné) fyziky. To znamená zejména existence teoretického předpokladu existence bosonu ZoCeLo, jako elementární částice vykazující ještě charakteristiky hmoty, a jehož superpozicí jsou generovány všechny typy vyšších hmotných částic a forem hmoty.
Jednoznačný závěr zní: Není-li v mikrokosmu hmota, nemůže být ani antihmota.
Budeme-li chtít vycházet z některé ze symetrií je otázkou, jaký smysl má lpět na symetrii, a není-li hledání symetrie v případě antihmoty nadbytečné? Nezdá se, že v případě hledání antihmoty to má nějaký zvláštní smysl, jak se ukáže později. To zejména z důvodu složitosti vírových struktur odvíjejících se ze superpozice bosonů ZoCeLo. V podstatě se symetrií vůbec nemusíme zabývat. Když vezmu v úvahu, že Dirac předpověděl, vedle elektronu musí existovat ještě jiná částice, kterou nazval pozitron, která s elektronem úzce souvisí. Vlastnosti těchto částic mají být v určitém korespondenčním vztahu. Mají stejnou energii a hmotnost. Mají opačné náboje a v případě koincidence se tak zvaně anihilují. Celá jejich hmotnost přejde na energii, například gama záření. Pozitron se začal nazývat antičásticí elektronu. Uvedené vlastnosti se začaly používat jako charakteristické pro anti částice. Diracova myšlenka byla akceptována, a od té doby se předpokládá, že každá částice musí mít antičástici.
Z pohledu Nové fyziky (NF) je tu jeden zásadní problém. Mohou se částice s dostatečnou přesnosti popsat pomoci jejich hmotnosti, bez toho, aniž by částice byla chápána komplexně jako energie v EM vlnění? Pojem hmoty se nám v mikrokosmu ztratil a je zcela nahrazen energií v E a M polích. Z tohoto hlediska pojem anihilace zcela ztrácí smysl. Je-li hmota v podstatě jen EM záření, pak z tohoto hlediska se při setkání tak zvaných antičástic nic neděje, jen se běžně transformuje energie EM vlnění do jiných struktur.
Z toho vyplývá, že hledání antičástic a tím i antihmoty může být sice zajímavé, ale mně uniká smysl tohoto úsilí. Tak zvaná anihilace v podstatě probíhá v každé částici, počínaje bosonem ZoCeLo.
Závěry, že máme-li anti neutrony, antiprotony a antielektrony a můžeme proto vytvářet antiatomy, je tím nastolena otázka smyslu tohoto počínání. Podle mne je to ještě otázka delší doby, kdy se ukáže smysluplné vytvářet antiatomy, ale zatím zde existuje řada principiálních problémů, jak se například ukazuje v délce existence atomu antivodíku při pokusech v CERNu.
Příklady uváděné o významu antihmoty na příkladu hodin podle mne postrádají logický smysl a neumožňují, alespoň podle mne, prostor pro racionální úvahy. Snad jenom bych konstatoval, pokud se hodin týká, skutečnost dosud nabyla teoreticky propracována filosofická a fyzikální podstat času, který se jeví jako velký problém. Je docela možné, že bude nutno každému bodu v prostoru přisuzovat vlastní čas a brát v úvahu jeho kvantový charakter.
Nakonec se ukazuje vhodné, že symetrii si může vytvořit jakoukoliv každý vědec, jen když mu to pomůže dospět k užitečným závěrům. Pokud se hmoty obecně týká, univerzální symetrie neexistuje, protože každá hmota je vnitřně v pohybu, počínaje bosony ZoCeLo.
Na závěr bych považoval za velice vhodné pojem antihmota nepoužívat, anebo jako antihmotu chápat jako záření, z něhož je vlastně každá hmota, jak ji chápeme v NF, tvořena.
S tématikou souvisí problém, jak přepsat Einsteinovu rovnici E = mc2, aby byla její platnost univerzální. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jednoduchý problém, ale pravděpodobně bude problém vzhledem k poměrně složitému modelování EM energie v definovaném omezeném prostoru z důvodu dosud neprobádaného EM vlnění v rozměrech pod 10-15, až k doposud nedefinovanému minimálnímu rozměru bosonu ZoCeLo.