Červinka J. FPF28.1-6. Elektromagnetická hmotnost. Polemika.

Červinka J. 28.1-6.  Elektromagnetická hmotnost. Polemika.

 

            Východiskem polemiky k této kapitole je provázanost teorie relativity, všeobecné souvislosti a Maxwellových rovnic. Stejně tak je základní předpoklad této polemiky, že náboj má nebodový charakter a je relativní představou dynamické hustoty v elektromagnetickém poli (EMP) v lokálním prostředí.

            Výraz, „interakce EMP s látkou“, je z pohledu Nové fyziky (NF) dost nepřesný. Pokud chápeme látku jako hmotu a hmota je energie, a to podle NF energie ve formách EMP, pak správně výraz zní „interakce mezi energií rozloženou v EMP a energií EMP v lokálně omezených prostorech.

            Chtěl bych prokázat, že NF, konstrukce stavěná na interakcích EMP s látkou jako formou EMP nakonec nemusí selhávat a umožní vytvořit teorie odrážející hlubší pochopení fyzikálních zákonů objektivní reality v jejím neurčitosti, vycházející ze samé podstaty vírových mechanizmů EMP, odvozovaných ze základních typů bosonů ZoCeLo. Tím chci říci, že NF na rozdíl klasické elektromagnetické teorie při rozměrech 10^-15 m neselhává, a nedá ještě odpověď na mnoho otázek. Snad proto se dá říci, že při těchto rozměrech začíná oprávněný název Nová fyzika.

            Tak jak celá klasická fyzika nedokázala vysvětlit jevy kvantové mechaniky, tak kvantová mechanika, jak ji chápeme dnes, neumí vysvětlit jevy pozorované ve složitějších vědeckých experimentech. NF kvantovou mechaniku rozvijí tak, že dokáže poměrně dobře vysvětlit fyzikální podstatu pojmu kvanta a dokonce vytváří možnost hypotézy nejmenšího možného kvanta energie, kterou můžeme chápat jako hmotu v zažité představě. Boson ZoCeLo. Avšak, co je nové, je, že toto kvantum má relativistický charakter a má v podstatě nečásticový charakter. Jeho morfologie umožňuje také pochopit všeobecnou souvislost ve vesmíru.

            Rozvoj NF pravděpodobně pomůže vytvořit matematicky konzistentní teorii v souladu s experimentem. Je otázkou, zda je správné říci, že klasická EM teorie je neuspokojivá sama o sobě, anebo zda jsou problémy nedůsledně řešeny v souladu s myšlenkami Maxwellovy teorie. Spíš je to v tom, že doposud nebyly vyčerpány možnosti vědecké invence. Představa, že kvantová mechanika neřeší problémy v souvislosti s Maxwellem je jen zdánlivá a vychází zřejmě ze špatně postavených axiomů klasických teorií. Jestliže nám kvantová mechanika změní zákony elektrodynamiky, mněli bychom počkat, zda nám po úpravách nějaké problémy zůstanou? Tak to je zcela nevhodná úvaha, protože předpoklad elementárního bosonu ZoCeLo, sice vyřeší a dá do souladu klasickou fyziku a kvantovou mechaniku, ale zároveň otevře možné neomezené možnosti pro bádání na úrovní spojených s univerzálním principem elementární transformace energie v univerzu. Pojmeme-li totiž elektromagnetizmus a kvantovou mechaniku ze zorného úhlu NF mnoho problémů nám zmizí, samozřejmě se objeví mnoho dalších, ale již na zcela jiné vyšší žádoucí úrovni.

            Stojí za to posoudit jak se na stávající problémy dívat i z hlediska historického. Tady si budeme moci ověřit, do jaké míry jsme schopni dívat se na řešení stávajících problémů novými očima. Nutno však podotknout, že je již potřeba dívat se na kvantovou mechaniku z pozice toroidních vírových struktur i když nejsou ještě dostatečně rozpracované. To by ale myšlenkovým pokusům a novým představám nemělo překážet. Právě nespoutané představy mohou být zdrojem pokroku, ačkoliv se to mnohým encyklopedistům nezdá.

            Stávající teoretické problém je ve spojení pojmů hybnosti a energie. Chyba stávajících úvah spočívá v nevyhovující představě o elektronu, nebo jiných nabitých částicích. Jíž asi sami cítíte, že nabitá částice, jako pojem, je značně neurčitý. Jakou máme vlastně představu o tom, co je to nabitá částice. Tento pojem vznik postupným vývojem, jak se prohlubovaly teoretické poznatky o chování hmotných elementů, až se objevily elektrické a magnetické vlastnosti hmoty. Pojem částic, jako elementů hmoty, které se dodnes zkoumají z pohledu jejich chování převážně v EMP. Snad každý den, nebo týden se může objevit nová částice. A bude to trvat tak dlouho, pokud si vědci naplno neuvědomí, že musí opustit klasickou představu o hmotnosti v mikrokosmu a začnou pracovat s EM vírovými strukturami jako zdroje hmotových vlastností EM energie. Tak nám odpadne rozpor v pojmu nabité částice a pojmem EMP v určitém smyslu rozpadu, jak uvádí Feynman. 

            Pokud se podíváme na klasický popis pojmů energii a hybnosti stojí před námi závažný teoretický problém. Ten spočívá v tom, že NF pracuje s novými toroidními vírovými modely subatomových částic, včetně elektronů. Takže rovnice 28.1 a 28.2 se musí řešit z pohledu elektronu, jako součásti energie v EMP. Možná to bude docela velký problém z hlediska modelování EM pole, ale přístup je to nesporně správný. Zde možná bude na místě spolupráce s vědci oboru plazmatu, kde je zdomácnělá problematika modelování polí.

            Zásadní chyba klasického přístupu je v představě bodového náboje. Tato představa je limitující vzhledem k dynamice procesů EMP v mikro prostoru. Vzhledem k tomu, že v mikrokosmu existuje jen prostorový náboj a fakticky neexistuje na této úrovni jiná rychlost elementu energie než rychlost EM vlny ve vakuu. Tudíž elementární náboj nemůže být v těchto rozměrech chápán jako bodový. Když vezmeme v úvahu relativní charakter silového působení elementů energie vyjádřené Poyntingovými vektory (P-vektory), pochopíme rozmanitost vzájemného silového působení P-vektorů. A to působení, odvislém od jejich vzájemných směrů pohybu. Nové pole výzkumu skýtá studium modelů vycházejících z vírových struktur bosonů ZoCeLo. Předpoklad, že pole, které obklopuje bodový náboj, může obsahovat nekonečné množství energie, je naprosto nesprávné a vyplývá to právě z chybné představy o bodovém náboji. Bohužel ve skutečnosti nic takového neexistuje, tak jak to vyplývá z vírové struktury toroidu energie v EMP a Planckovy konstanty, tak zásadní, pro kvantovou mechaniku.

            Co nám vlastně na představě nekonečné energii v jednom bodě vadí? Je to to, že nekonečná energie vyšla ze špatně nastavených axiomů různých teorií singularit, které v mikrosvětě neplatí. Není to však žádné neštěstí, protože NF nevázána klasickými axiomy umí jevy vysvětlit lépe.

 

28.2. Hybnost pole pohybujícího se náboje.

 

            Představa vzniku náboje podle nové NF umožňuje vytvářet podstatně přesnější modely „nabytých částic“ a chování náboje jako projevu E-pole Poyntingova vektoru.

            Z hlediska studia fyzikálních zákonů na úrovni subatomových  struktur není možné formulovat zákonitosti pohybu z pohledu elektronu, protože z úhlu pohledu NF je elektron ohromná elementární částice, a proto i jeho rychlost rotace je relativně velmi malá. Elektron musí být nahrazen bosonem ZoCeLo, jako novou elementární částicí, kde se energie pohybuje rychlostí EM vlny ve vakuu. To znamená rychlostí o něco větší než je rychlost světlo. To je dáno tím, že foton světla je poměrně vysoko na hmotové stupnici počínající na úrovni bosonu ZoCeLo.

            Z toho vyplývá klasický přístup. Jak je popsán v této kapitole, neposkytuje předpoklady pro kvalitní teoretický přístup. Konstatování, že s elektronem je spojena nějaká hybnost – dokonce i tehdy, kdy elektron neměl žádnou hybnost předtím, aniž byl nabyt – je to hybnost elektromagnetického pole, je v podstatě správné, ale nevyjadřuje dostatečně přesně vnitřní jednotu energie a hmotnosti, a také hybnosti dynamického charakteru silových projevů EMP částce.

            Pokud máme zkoumat hybnost pole ve vztahu k hybnosti náboje, narazíme na problémy s jeho klasickou definicí, a jeho bodovou představou. V tomto momentě se ukazuje, že představa kladného elektronu jak je zobrazena na obrázku 28. 1. je zcela nevyhovující. K hlubšímu teoretickému bádání náboje jako projevu EMP je nezbytné použít Ošmerům model elektronu, ten je dobrým východiskem pro prohloubení studia. Musím však podotknout, že východiskem pouze počáteční.

            Velmi zajímavý moment shody mezi NF a klasickou představou o strukturách EMP je vyjádřen celkovou hybností popsaného kladného elektronu a uvedeného integrálu k vyjádření celkové hybnosti. Moment zajímavosti je dán především tím, že za objemový element je zvolen prstenec. Prstenec energie v EM vlnění použil také Ošmera při modelování nových struktur atomů. Zásadní rozdíl je jen v tom, že on správně předpokládá, že prstence mají svoje další fraktální obrazy.

            Z toho vyplývá, že před teoretiky EMP vyvstala výzva rozpracovat modely vírových struktur subatomových částic, tak jak je naznačili vědci z VUT v Brně.

            To zřejmě nic nemění na závěrech kapitoly vyjádřené koeficientem elektromagnetické hmotnosti uvedené v knize. Otázkou zůstává do jaké míry je možno tento způsob interpretce využít při studiu EMP v rozměrech blížících se rozměrům bosonu ZoCeLo. Při představě prstence (toroidu) EMP v jeho dynamických proměnách v podmínkách relativity a všeobecné nečásticové souvislosti.

            Dosáhnout uspokojivých teoretických řešení problémů asi nepůjde bez aplikace principů Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné fyziky.

 

28. 3. Elektromagnetická hmotnost.

 

            Základní otázka zní „Odkud pochází hmotnost?“ Možná bude dobré si hned na začátku říci, že hmotnost je jedním z projevů EMP ve smyslu, jak ji vnímá člověk. Je také v zásadním protikladu k záření EM energie (EME). Podle principu transformace EME v bosonu ZoCeLo, probíhá proces transformace EME mezi indukcemi E a M a tím také přeměna hmotného charakteru EME na záření. Pro názornost, je třeba se podívat se na transformace energie v kosmických objektech, jako jsou např. pulzary. Jejich tvary jsou velmi podobné možným tvarům EM siločar bosonu ZoCeLo.

            Z charakteru bosonu ZoCeLo je zřejmé, že hmotnost může být chápána jako siločáry magnetického pole a siločáry elektrického pole jako záření. Z variantních vztahů vzájemného působení P-vektorů víme, že vzájemné působení je relativní a tak můžeme vyslovit závěr, že hmotnost pochází z transformace EM  sil (EMS) a v každém případě je relativní.

            Z výše uvedených důvodů nemusíme diskutovat některé problémy, jak jsou diskutovány v počátku kapitoly. Lze bez výhrad souhlasit, že hmotnost je elektrodynamický efekt a že v elektrodynamice se nám naskytla velká příležitost pochopit něco, co jsme dosud nechápali. Takže na konstatování, citace „Původ hmotnosti nebyl doposud objeven.“, lze jednoznačně říci, že původ hmotnosti spočívá v univerzální transformaci EME v bosonu ZoCeLo a jeho relativitě a všeobecné souvislosti. A to je primární podstat Nové fyzika. Alespoň se to nyní tak zdá.

            Nelze, než znovu a znovu vyjadřovat uznání objevům pánů Maxwella a Poyntinga v elektromagnetizmu, protože jejich práce umožnila úspěšně rozvíjet teorii Nové fyziky. NF nádherným způsobem spojuje jejich objevy a umožňuje porozumět jevům, které byly klasickými přístupy nepochopitelné.

            Nyní můžeme zcela klidně vypustit odstavec začínající „Buďme konzervativní … „, protože NF nevidí rozdíl mezi hybností EM a mechanickou a vysvětluje jejich jednotnou podstatu.

            Takže klidně můžeme v principu souhlasit s přístupem k výpočtu elektronu, jaký je uveden. Předpoklad, jako by elektron neměl žádnou mechanickou hmotnost, je nadbytečný, z důvodu, jak bylo dříve uvedeno, že jde jen o dva různé způsoby popisu stejné energie.

            K odstavcům mezi rovnicí (28. 6.) a (28. 7.) bude asi potřeba přistoupit se znalostí nových strukturálních modelů elektronů a subatomových struktur podle brněnských vědců. Možná, že při studiu struktur blížících se k limitům rozměrů bosonů ZoCLo se neobejdeme bez potřeby vzít v úvahu principy NF.

            Jak je uvedeno, „Elektromagnetická hmotnost roste s rostoucí rychlostí …“, umožňuje pochopit kontinuitu významných objevů vedoucích k pochopení teorie relativity a nyní i principům NF. Právě aplikace Lorenzovy transformace umožňuje pochopit principy transformace ve vírových strukturách EM polí. To je oblast výzkumu široce otevřená pro teoretický a aplikační výzkum v mnoha oblastech. Je to výzva pro vědce schopné se oprostit od některých klasických stereotypů myšlení.

            Odstavec „Kdysi se navrhovaly experimenty …“ si zaslouží pozornosti teoretiků EM pole a možná se s pomocí aplikací NF dostaneme k pochopení širších souvislostí mezi hmotou a EM zářením, včetně generování hmoty ze záření. Já mám tendenci chápat záření jako antihmotu.

             Aplikací Nové fyziky můžeme pochopit jak zásadně relativní, co se týká hmotnosti a silového působení, je vztah mezi elementárními (ne)částicemi. Umožňuje nám to pochopit, kde se berou úvahy o paralelních existencích mikro kosmu. Mělo by dojít k odstranění jakýchkoliv nesrovnalostí mezi rovnicemi vycházejících z mechanické, nebo EM podstaty.

 

28. 4. Síla, kterou elektron působí sám na sebe.

 

            V další kapitole bych chtěl ukázat na možnosti aplikací nových strukturálních modelů sub atomových částic a principů NF k odstraňování nesrovnalosti vycházejícího ze dvou různých přístupů.

            Nesrovnalost mezi dvěma vzorci se zdá být velmi nepříjemná, když jsme neudělali chybu z hlediska elektrodynamiky, která je konzistentní s principem relativity. Z teorie relativity bezpochyby vyplývá, že hybnost musí být rovna energii krát ν/c². Není-li chyba ve výpočtech, tak potom, kde je? Možná je to právě v představě v tom, jak vypadá elektron!

            Asi chyba spočívá již někde v tom, že bereme v úvahu nabitou kulovou plochu. Tato představa elektronu evidentně nevyhovuje, a je zcela v rozporu s Ošmerovým modelem, který dává daleko reálnější představu o působení EM sil. Z toho vyplývá potřeba přistoupit k výpočtům za zcela nových předpokladů. Ošmerův elektron neumožňuje taková zjednodušení EM, jak jsme k němu přistupovali dodnes. Na druhou stranu otevírá možnosti vytvářet nové teoretické přístupy.

            Úvaha, že náboje jako koule musí byt drženy něčím, jako jsou gumičky, něčím co zabraňuje náboji, aby se rozletěl. Poincaré  poprvé upozornil na to, že takové gumičky  – nebo cokoliv to je, co drží elektron pohromadě – se musí vzít při výpočtu energií a hybností v úvahu. Bylo to nazváno Poincarého napětí. Potom výsledky souhlasí s teorií relativity, tj. hmotnost získaná při výpočtu hmotnosti vyjde stejná jako při výpočtu energie. Obě obsahují dva příspěvky  – EM hmotnost a hmotnost z Poincarého napětí. Jen takto je dosaženo konzistentní teorie.

            Podle mého názoru Poincarého teorie je trochu přitažena za vlasy a není konzistentní s Ošmerovou teorií elektronu. To potom vede k nesprávnému závěru mezi energií EM a mechanickou.

            Změna přístupu k modelu elektronu zřejmě vyvrátí závěr, že „není možné, aby všechna hmotnost byla elektromagnetická“. To budou důsledky aplikace nových modelů a NF působení sil uvnitř strukturovaného Ošmerova elektronu.

            Není tedy třeba si lámat hlavu nad tím, jak vypadají gumičky a stačí tyto jevy chápat z pozice teorie EM a Nové fyziky.

            V důsledku těchto závěrů bude nutné odstavec „Je nám jasné ..“ pojednat problém z nového úhlu pohledu, zejména působení EM sil uvnitř strukturálních modelů sub atomových elementů.

            „Zamyslet se nad tím, proč říkáme, že známe hmotnost, když je hybnost pole úměrná rychlosti. Hmotnost je koeficient, který umožňuje vztah mezi hybností a rychlostí. Ale na hmotnost se lze dívat i jinak: částice má hmotnost, získává-li působením vnější sily zrychlení.“ Důležitá je otázka, odkud síly pocházejí? Zde již se neobejdeme při odpovědi bez NF, protože jinak se nevyhneme neustálým problémům vyplývajících z nedostatků dosavadních teorií.

            V odstavci „Vypadá to přibližně takto…“ dochází již k zásadnímu rozdílu v pojímání náboje, jako kulové plochy, mezi klasickým přístupem a Novou fyzikou. Rozdíl vyplývá z pojetí, jak vznikají elektrické účinky elementárních částic.  Z toho plyne nezbytnost působení elektronu samého na sebe, zcela přepracovat podle pravidel NF. Obrázek 28. 3. nesplňuje požadavky pro vytváření hodnověrných teorií. Formulace „elektron si svépomocně brání v pohybu“. Podobné jevy lze vhodněji vysvětlit vírovými toroidními strukturami. Proto není nutné další část kapitoly rozebírat.

 

28. 5. Pokusy o modifikaci Maxwellovy teorie.

 

            Naprosto zásadní je první věta, která předpokládala pokus o změnu Maxwellových rovnic, aby bylo možno vyhovět představě elektronu jako jednoduchého bodového náboje.

            Nová fyzika nepředpokládá existenci bodového náboje, protože to nevyhovuje kvantové mechanice a naměřeným experimentálním výsledkům. Podle NF jsou E siločáry, jako projev náboje, generovány bosony ZoCeLo a jejich sériovými superpozicemi. Boson ZoCeLo se může z pohledu reálného světa jevit jako bod, ale ve světě mikro světa tomu tak zdaleka není. Dokonce boson ZoCeLo nabízí možnosti jeho zkoumání v souvislosti s fraktální podobností kosmických těles.

            Je třeba říci, že pojednávání v teorii elektromagnetismu vycházející z působení dvou nábojů je z dnešního pohledu NF naprosto chybná. Evidentně nerespektuje reálné podmínky mikro světa, zejména rozprostřenost náboje jako pomocného pojmu pro popis působení E pole. Ale hlavně nevystihuje EM energii jako vlastnost pole v jeho všeobecně relativním a všeobecně spojitém charakteru.

            Představa, že jedna část elektronu působí silou na druhou část, není ve své podstatě mylná. Jednak je tu problém, jak elektron členit a hlavní problém je dosavadní chybná představa o struktuře elektronu. Ošmerův model poskytuje vědcům hledat nové teoretické i praktické přístupy. Chybí tu jen vůle připustit, že nové modely atomů překonávají přístupy klasické fyziky.

            Zcela bezpečně lze říci, že elektrony sami na sebe působí a to proto, že mají svoji strukturu a každý její element působí všechny ostatní a naopak.  Pak je tu jen sestavování matematických modelů, nejlépe na vírových struktur toroidů. A mají vlastnosti složitých rezonančních obvodů.

            Důsledným rozvojem struktur EM pole dospějeme až k limitním mezím velikosti (malosti) elementárních EM – hmotných částic, splňujících experimentálně a teoreticky ověřené fyzikální zákonitosti.

Velice trefný je vyjádřený požadavek na změny v chápání elektromagnetického pole. Od problémů uvedených v odstavci „Musíme ..“ nás osvobozuje od pochopení působení EME energie v elementárních objemech vyjádřených funkcemi Poyntingových vektorů.

Když rozebereme větu „Vzdáme-li se myšlenky na samopůsobení, už to nemůže být pravda, protože síly působící na elektron na určitém místě nejsou určeny celkovými intenzitami E a B, ale jen těmi jejich částmi, které pocházejí z jiných zdrojů“, zákonitě z pohledu NF musíme dospět k závěru, že představa bodového náboje je limitující pro vytvoření matematických modelů a myšlenkových pokusů. Stávající představy na rozdíl od NF nepočítají se vzájemnou všeobecnou souvislostí každého elementu. Je pravdou fakt, že skloubit relativitu a všeobecnou souvislost je dosti velký teoretický problém, na druhé straně studium plazmatu ve spojení představ o bosonech ZoCelo nabízí určité přístupy teoretického řešení.

            Termín působení elektronu samého na sebe musíme opustit, jako nepřesný a nahradit je přístupem vycházejícím z Ošmerova strukturovaného modelu elektronu. Z toho ale vyplývá, že je nutné rovnice 28. 10. až 28. 16. korigovat na základě nových modelů, anebo přistoupit k nim zcela nově, na základě hledání modelů vyhovujících NF.

Nová fyzika umožňuje generovat modely, při kterých relativně nedochází ke ztrátám energie, protože dovede vysvětlit způsob její transformace. To také umožňuje pochopit, odkud pochází síla, která vykovává práci při pohybu zdroje E potenciálu – náboje.

 K otázce energie vyzařované oscilujícím nábojem je třeba říci jednu zásadní věc. Veškeré EM procesy jsou o transformaci energie z M pole do E pole a naopak. Každá hmota, ač se nám zdá pevná a stabilní ve skutečnosti uvnitř osciluje na úrovních bosonů ZoCeLo  a uvnitř hmoty probíhá vlastně proces vyzařování E pole a opačně proces kumulace do M pole. Hmota, chcete-li, částice pouze lokalizuje prostor s vyšší hustotou EM energie.

K odstavci „Několik pokusů …“ dodávám. Je to výzva pro NF. Pokus, navržený Bornem a Infeldem, který předpokládá komplikovanou změnu Maxwellových rovnic – takovou, že přestávají být lineární. Přitom elektromagnetická energie a hybnost mohou vycházet konečné. Narazilo to na předpoklad jevů, který nikdy nebyly pozorovány. NF poskytuje nový přístup pozorování (modelování) jevů v mikrokosmu a není vyloučeno, že se najde řešení splňující předpoklady vědců.

Stejně tak, pokus o řešení, jak navrhl Dirac, naráží na problémy vycházející ze zastaralých představ o elektronech a náboji. To nepomůže vyřešit žádná matematika, ale přístup z pozice nových strukturálních modelů a principů NF. V každém případě důsledky jeho hypotézy o změnách znamének retardovaných a advansovaných vln naznačují možnost využití teorie vírových struktur.

Odstavec „Ve všech vyšších …“ potvrzuje deficit matematického přístupu,  protože v limitě dochází k bodovému náboji. K takovému případu v přírodě nemůže dojít, protože nábo,j pokud ho vůbec potřebujeme definovat, je nestabilní a je vždy relativně rozprostřený. Matematiku je potřeba přizpůsobit objektivní realitě, a ne naopak. Dokonce bude nutno připustit, že představa nejmenší částice, s ještě hmotným charakterem typu boson ZoCeLo, bude vyžadovat nové principiální přístupy k matematice, zejména z pohledu nespojitých funkcí. Možná NF podpoří tvrzení Diracova přístupu, a bude objasněna existence samopůsobící síly. To se mi zdá docela reálné s ohledem na nové Ošmerovy modely.

Odstavec „Libovůle …“ trpí opět nedostatky klasického přístupu ochuzeného o principy NF a nových strukturálních modelů sub-atomových Ošmerových modelů. Těmto nedostatkům se nemohl přirozeně vyhnout ani Wheeler s Feynmanen, nicméně jejich teorie obsahuje mimořádně závažný moment, když předpokládají interakce zprostředkované z poloviny retardovanými a z poloviny advansovanými vlnami. To ukazuje na projevy rezonančních vlastností bosonů ZoCeLo a jejich superpozicí, konkrétně jejich pravděpodobného toroidního charakteru. Zde bude možná také nějaká souvislost s radiačním odporem. Zajímavé bude uplatnit teorii stojatých EM vln.

Představa „Zrychlující se … retardované vlny.“ Musí být nahrazena pomoci modelů postavených na teorii pole a vírových strukturách. Retardované a advansované vlny lze vysvětlit na principu rotujícího toroidu s jeho spiny různého vidu.

K odst. „Ještě si povíme ..“ se lze vyjádřit opět z pohledu NF. Velmi pozitivní je zmínka o předpokladu modifikace zákonů elektrodynamiky, jak ji předpokládá Bopp. Konstatování, že „Je třeba si uvědomit, že rozhodneme-li se jednou změnit zákony elektromagnetizmu, můžeme začít z libovolného konce. Můžeme změnit zákon síly pro elektron, nebo můžeme změnit Maxwellovy rovnice, nebo můžeme udělat změny někde jinde.“, jasně symbolizuje požadavek Nové fyziky. S tím, že nejdříve je potřeba změnit fyzikální zákony o elektronu. Na Maxwellovy zákony není zatím důvodu sahat. Snad nám k tomu bude stačit akceptovat Ošmerovy modely a moje představy o základních principech NF. Předpokládám, že to ovšem vyžaduje jediný axiom, že absolutně všechno je relativní, ale hlavně schopnost s tím pracovat v myšlenkových pokusech.

Na Boppově myšlence je zajímavé, že vychází z faktoru 1/r v integrálu, rovnice 28. 13., tady někde je pojítko mezi, klasickým EM a EM v NF. Výběr vhodné funkce F podle Boppa má problém s argumentem blížícím se k nule. Tento problém možná vyloučí přístup na principech nových strukturálních model a NF. Předpoklad, že všechno jsme dostali díky jednoduchému předpokladu, že potenciál v jednom bodě časoprostoru závisí na proudové hustotě ve všech ostatních bodech časoprostoru, ale s váhovým faktorem, kterým je nějaká úzká funkce, čtyřrozměrné vzdálenosti je naprosto kruciální. Proto musí být elektrodynamika změněna.  To již je jen krůček k pochopení NF a širokému poli pro její tvůrčí rozvíjení. Nutno také opakovaně zdůrazňovat, že NF neřeší problémy definitivně, ale jen otvírá nový prostor vědě na úrovni univerzální transformace energie ve vesmíru. Tak jak probíhá v bosonu ZoCeLo.

K odst. „Kvantové efekty ..“ konstatuji následovné. Změní se vzorec pro hmotnost,  protože v teorii pole v mikrokosmu nelze pojem hmotnosti v klasickém pojetí vůbec používat. Dalo by se říci, že zcela vymizí, protože je nahrazen EM polem a funkcemi Poyntingova vektoru, zajišťujícího kauzální vazbu mezi elementy energie v indukcích EMP.

Naprosto zásadní chyba představuje tvrzení, že je třeba kvantová úprava Maxwellovy elektrodynamiky, a že je nezbytná představa nekonečné hmotnosti bodového elektronu. Takové představy potom vedou k nelogickým představám o velkém třesku a s tím souvisejícími teoriemi astrofyziků. Tomu NF úspěšně čelí.

Konstatování, že „Je však pravda, že zatím se nepodařilo nikomu udělat z libovolné z modifikovaných teorií vnitřně konzistentní kvantovou teorii.“. Na vyřešení této výzvy si dělá ambice NF, protože se nesnaží o modifikace, ale přichází s odmítnutím klasických axiomů a s novými levitačními strukturálními modely elementárních částic.

Nová fyzika skloubila myšlenky uvedených vědců, a proto otevírá nedozírný prostor pro další výzkum relativní (ne)částicové fyziky, odvozené z vírových struktur typu toroidu v jejích relativních vztazích v EM polích. Takže s jistotou můžeme konstatovat, na rozdíl od citace v knize, že NF dává řešení tohoto problému.

Víme, jak vytvořit konzistentní teorii včetně kvantové mechaniky, která nevede k nekonečné vlastní energii elektronu, nebo libovolného bodového náboje. NF vycházející z vírových struktur EM polí a bosonu ZoCeLo zakládá uspokojivou teorii, která nepoužívá pojem bodového náboje a nahrazuje ho EM vlastnosti toroidu EM vlnění. Tímto jsou problémy bodového náboje vyřešeny.

 Varování, že „v případě, že chystáte teorii, v níž je zcela odstraněno působení elektronu na sebe a elektromagnetická hmota nemá smysl, a chcete-li pak z toho vytvořit kvantovou teorii, musíme vás varovat, že zaručeně budete mít problémy. Existence elektromagnetické hmotnosti je experimentálně potvrzena – je dokázáno, že část hmotnosti je elektromagnetického původu“. Tyto obavy jsou liché, za předpokladu opuštění klasických axiomů a přijetí představy o nejmenší elementární částici hmoty jako vírové struktury na bázi toroidu EM vlnění typu bosonu ZoCeLo. Takový přístup odstraňuje problémy s působením elektronu samého na sebe, což umožněno pochopením jeho fraktálové a spinové struktury. Takovýto model elektronu zcela jednoznačně také objasňuje kvantového efektu, tedy relativního kvantování na principu lokalizace energie (hmoty) uzavřené aproximovanými toroidy. Lze teoreticky prokázat, veškerá hmota je EM původu a předpokládám, že to bude brzy potvrzeno i experimentálně.

K odst. „V starších knihách …“. Je možno konstatovat, že je nutné tyto konstatování přepracovat v souladu s NF. Jak bylo výše uvedeno, veškerá hmotnost je původu EM. To vyplývá z pochopení podstaty Maxwellových rovnic a nové strukturální modely umožňují tvořit přijatelné, reálné představy. Pak je nutno vzít v úvahu relativnost potenciálu náboje, takže tatáž částice se může jevit buď jako kladně nabitá, nebo nabitá záporně. Tato relativita začíná na úrovni bosonu ZoCeLo a je násobená jeho superpozicemi. S nadsázkou řečeno, jako by zde začínaly paralelní vesmíry. Nepochopení silných jaderných reakcí klasiky vyplývá z toho, že neznaly principy NF a možnosti strukturovaných modelů subatomových elementů. Obrovská síla působící mezi protony a neutrony je dána mnohonásobnou superpozicí fraktálních elementů odvíjejících se od bosonu ZoCeLo. To umožňuje porozumět jaderným silám mezi nukleony v úplné jednotě. EM síly jsou různé jen v působení vně (hlavně elektrické pole), ale v podstatě jde jen o rozdíl mezi strukturami EMP. Konstatování, že protony a neutrony jsou identické z hlediska silných jaderných reakcí, ale různé z hlediska EM sil je minimálně velmi nepřesné. Nedostatek klasických představ vyplývá z neschopnosti akceptovat vnitřní vírové EM struktury.

Odstavec výše nastoluje oprávněnou otázku, zda rozdíl hmotnosti mezi protonem a elektronem není jen důsledkem různého rozložení energie v siločarách elektrického a magnetického pole? Neutron je těžší jen proto, že větší část EM energie (hmoty) je soustředěná v indukci magnetického pole To by mohlo vycházek z toho, že délka siločar M pole při stejné energii je 3 x 10¹⁶ kratší než siločára E pole. To by tedy znamenalo, že v podstatě jde jen o rozdíl rozložení EM energie v prostoru. Tabulka 28. 1. může být pro zvídavé vědce dobrým východiskem pro vytváření myšlenkových a reálných experimentů. Já osobně si představuji EM energii tak, že magnetická představuje hmotnostní část a elektrická část záření. To vyplývá z poměru jejich amplitud. Je to velmi zjednodušené.

Obdobná problematika se týká nukleonů, π-mezonů, K-mezonů, sigma dalších párů i tripletů. Zde se objevuje stejná problematika modelů působení elektrických sil.

Obrázek 28. 5. je z mého pohledu překonaný, což vyplývá z jeho neurčitosti.

Chci zdůraznit, že EM teorie podle NF je konzistentní a vyjadřuje jednoznačný vztah jednoty hmotnosti, energie a EM vlnění ve své jednotě, vedoucí ve své podstatě k jednotné podstatě všech doposud známých sil.

Mají-li rozdíly EM hmotnosti řádově velikosti hmotnosti elektronu, pak se nabízí přímá souvislost této hmotnosti s hmotností v E siločárách částic. A možná máme teorii, (já si myslím, že určitě), která zásadní problém řeší.

Možná, že se nám podaří objasnit na stejném principu i podstatu působení „mionu, µ-mezonu“. Zde to možná bude složitější otázka na pomezí modelů bosonu ZoCeLo s potřebou využití teorie polí. S energií v E polích částic to bude jak je výše uvedeno, (rozdíl hmotnosti).

Hmotnost elektronu jsme dostatečně objasnili jako vlastnost EME rotující toroidu a možná to bude stejný problém jako u protonu a neutronu.

V závěru této kapitoly je možné vyjádřit souhlas s předpoklady, že bude potřeba počítat s transcendentními rovnicemi s nekonečným počtem kořenů. To však bude až při zkoumání hlubších souvislostí fyzikálních poměrů a forem bosonů ZoCeLo. Na úrovni jeho forem, podobných tvarům vesmírných objektů. Tak se dostaneme také k otázkám uzavřenosti vesmíru a jeho relativní velikosti a kvantové podstatě rychlosti.

 

28. 6. Pole jaderných sil.

 

Otázka, odkud pochází ta část hmotnosti, která není EM původu nesprávná, protože opomíjí jednotu EME a hmotnosti. A vychází z neznalosti struktur elementárních částic a vírových struktur EM polí. Neurčité představy a víceméně zmatené představy o π-mezonech a jeho hmotných polí je nutno nahradit relativistickou teorií superponování bosonů ZoCeLo.

Nová fyzika poskytuje možnost dalšího propracování elektromagnetizmu a překonání stávajících teoretických problémů. Princip univerzální transformace EM energie v bosonech ZoCeLo a jejich superpozice úspěšně nahradí mezonové teorie.

Přece však každá teorie je nějak zajímavá. Ukazují se souvislosti s elektrodynamikou. V elektrodynamice může být pole popsáno čtyřpotenciálu, který vyhovuje rovnici □²A_µ= zdroje. Skutečnost, že pole může být vyzařováno a jako by mohlo existovat nezávisle na zdrojích, naznačuje správnou cestu, nakonec vedoucí k funkcím elementárních Poyntingových, vektorů vyhovujících rovnicím čtyřpotenciálu. Je to podobné způsobu jak popisujeme fotony, jako diferenciální rovnici bez zdrojů,□²A_µ= 0. Asi sami cítíte, že je tu jen podobnost, nikoliv přesná definice vycházející z definice NF.

Rozpracování teorie Yukawy je inspirativní a stálo by za pokus projit ji s novými strukturálními modely a principy NF. To je problém modelování a podle mne i složitých matematických výpočtů a experimentálního ověřování.

Funkce (28. 18.), Yukawův potenciál, ukazuje, že potenciál jaderných sil klesá rychleji než 1/r díky exponenciálnímu faktoru. Dosah jaderných sil jaderných, (podle magnetických), je mnohem menší než dosah sil elektrických. Experimentálně je zjištěno, působnost jaderných sil nepřesahuje 10^–13 cm, proto µ = 10^-15m^-1. To podporuje princip výstavby Ošmerových strukturálních modelů jaderných částic.

A na závěr řešení vlnové řešení rovnice (28. 17.) je klíčem k hustotě EM hmotnosti v souladu s Novou fyzikou. Zdá se, že rovnice hmotnosti Yukawoma fotonu, Y=µħ/c, docela dobře vyjadřuje vztah hmotnosti v E a M polích odvislých od hustoty energie v siločarách jejich indukce.

Myšlenka π-mezonu jako fotonu jaderných sil se vůbec nezdá scestná. To vychází z předpokladu, že i v oblasti působení jaderných sil jsou i tyto produktem stejných elektrodynamických jevů. To je výzva pro vědce z VUT v Brně a také jiných škola výzkumných institucí.