FPF1 1.4 CHEMICKÉ REAKCE – POLEMIKA.
Nové strukturální modely molekul a atomů (viz internet – prof. Pavel Ošmera), vybudované na působení elektromagnetických sil mezi nukleony a elektrony, a jejich prostorové rozložení umožňuje mnohem hlubší teoretickou analýzu chemických procesů, než bylo dosud možné. Dosavadní představy o topologii uskupení atomů vycházely převážně z experimentálních měření, bez teoretické podpory zjištěných poznatků.
Proces, při kterém dochází k přeskupení atomových partnerů, je nazývána chemickou reakcí. Jde však v principu také o fyzikální proces. Chemická reakce, jako samostatný pojem se v minulosti ustálil v době, kdy vztahy mezi fyzikou a chemií nebyly tak zřejmé, jako je tomu dnes. Dnešní pohled snad nejlépe demonstruje pojem fyzikální chemie, vyjadřující těsnou vazbu mezi oběma vědními obory přírodních věd. Úlohou fyziky je analyzovat, proč chtějí atomy dělat právě to, co dělají při vzájemném setkávání? Jak jsou k sobě připoutávány, a jaké vazby mohou vytvářet? Kolik dalších atomů na sebe mohou vázat, a tak dále?
Pro ilustraci vezmeme atomy kyslíku vytvářející pevný krystal – grafit nebo diamant, který může shořet ve vzduchu. Dostane-li se molekula kyslíku k uhlíku, každý její atom zachytí atom uhlíku a odletí s ním v novém molekulovém uspořádání. Tak vznikl oxid uhelný CO. Písmena vlastně dávají obraz o složení nové molekuly. Tento proces je doprovázen uvolňováním energie, která se mění v kinetickou a tepelnou energii.
Co způsobuje uvedenou chemickou reakci, kde se bere tak zvaná mocnost prvků? Každý atom, jeho nukleony a elektrony jsou energie ve vírových toroidních strukturách EM vlnění. Vytvářejí tedy elektromagnetická silová pole. Tato pole je možno vyjádřit pomoci EM siločar, a na nich je zřejmé, že jejich tvar je velmi vzdálený kulovému tvaru. To je značný rozdíl od klasické představy kulového tvaru atomu. Siločáry EM polí generují síly mezi atomy, které jsou závislé na poloze a orientaci molekul a tím jsou vytvářeny různé, více či méně stabilní vazby mezi atomy. Tak se formují molekuly. Tím se vysvětluje, proč každá látka má určitý druh uspořádání atomů.
Přesné uspořádání atomů v látce, to je to, co chemiky zajímá, proto má pro chemickou praxi takový velký význam znalost strukturálních modelů atomů a molekul s jejich přesným topologickým uspořádáním. Strukturálními modely se otevírá nová éra počítačové konstrukce nových molekul, podle požadovaných fyzikálních a chemických vlastnosti, s podstatným snížením potřeby experimentálních pokusů. Chemici tak mohou lépe předpovídal chemické reakce s podstatným zjednodušením jejich, jinak velmi úmorné, detektivní práce. Fyzici a chemici si naráz začali rozumět, když mluví o skutečných polohách elektronů a atomů v molekulách, a v tom jaké síly mezi nimi působí.
Elektromagnetická vlnová podstata vzájemného působení elementárních částic znamená, že bude nutno nalézt nové způsoby zobrazování atomů a molekul, protože každé EM vlnění je v neustálém pohybu. A zejména toroidní charakter částic může dělat potíže při představě atomů v jejich reálné dynamické podobě. Z pohledu EM vlnění je velmi snadné porozumět tomu, jak vzniká Brownův pohyb, že to není divoký náhodný pohyb, ale výsledek zákonitostí šíření EM vlnění. Stejně tak je snadné pochopit strukturám krystalů, vezmeme-li v úvahu zákonitosti působení morfologie EM siločar na topologii atomů a molekul.
Je sice pravda, že vše se skládá z atomů a můžeme to brát jako klíčovou hypotézu. Jinak řečeno, v živých věcech a organizmech není nic, co by nemohlo být pochopeno z pohledu, že se skládají atomů, podléhajících fyzikálním zákonům. Jak to dávno formuloval Feynman. Tato hypotéza je uznávána a je užitečnou teorií pro vytváření nových myšlenek zejména v oblasti biologie. Kde jsou však hranice mezi chemií a biologií, anebo fyzikou. Nová fyzika ukazuje, že vše má jednotnou podstatu vycházející z bosonu ZoCeLo, jako sjednocující elementární podstaty objektivní reality, včetně atomů. A hranice prakticky neexistují.
Na závěr je možno konstatovat, že nové strukturální modely atomů a principy Nové fyziky otevírají netušené možnosti pro vytváření látek, jejichž vlastnosti ještě ani neumíme předvídat.