Červinka J. FPF1. 15.8. Relativistická dynamika. Revize.
Tato kapitola Feynmanových přednášek představuje část Speciální teorie relativity, která musí být, pokud možno rychle revidována, aby molo dojít k dokonalejšímu výzkumu fyzikálních procesů v hlubokém µ-kosmu, kde není možno pracovat s klasický modelem částic a jejich, tak zvanou klidovou hmotností. Bez revize této části relativistické dynamiky není možné otevřít vědeckou, ale i laickou diskusi k formulování zákonů nové fyziky.
Revize přístupu neznamená jakékoliv popírání platnosti teorie Lorenzových transformací a dalších fyzikálních zákonitostí odvozených z poznatků odpovídajících době jejich formulování. Nicméně vývoj teoretických představ a výsledky experimentů postoupily do etapy, která vyžaduje revizi teoretického přístupu k doposud uplatňovaným představám o relativistické elektrodynamice.
Naše revize musí začít hned od prvního odstavce, kde je uvedeno východisko z modifikovaného vztahu pro „m“.
m = m0/ druhá odmocnina (1 – ν2 /c2)
Vyjdeme-li z předpokladu fraktálních strukturálních vírových modelů elementárních částic, je nevyhnutelné hmotu „m“ nahradit energií v elektrických a magnetických polích. A k tomu ještě zřejmě nebude možno zanedbávat další členy Newtonova binomického rozvoje za druhým, nebo třetím členem.
Tím nám nastane základní teoretický problém, jak pokud možno nejpřesněji nahradit hmotu energií v EM poli. Zatím disponujeme představou o elementárních částicích, jako rotujících prstencích (toroidech) EM energie – EM vlnění s vnitřními spiny. Vzhledem k tomu, že strukturální modely EM vírových struktur elementárních částic jsou na samém počátku výzkumu, je tento problém výzvou pro vědce a studenty teoretické fyziky. Pro studenty proto, že to vyžaduje přístup nový, nezatížený klasickými představami o komptabilitě hmotných částic.
Einsteinovou úpravou Newtonova zákona, že síla se rovná změně hybnosti dostaneme výše upravenou rovnici tak, že pro hybnost vynásobíme rychlostí ν.
Hybnost p = m ν= m0ν/ druhá odmocnina (1 – ν2 /c2)
Vyjdeme-li z toho, že EM pole strukturálních modelů jsou dynamická a různě rozprostřená v prostoru, zejména v důsledku ohromné rozdílnosti hodnoty hustoty energie v magnetickém a elektrickém poli. Dojdeme k závěru, pro výzkum fyzikálních zákonitostí v hlubokém µ-kosmu musíme najít nové modelové přístupy k výzkumu.
Složitost řešení našeho problému nám bude zřejmá, když prostudujeme principy EM soudržnosti v levitačních modelech atomů týmu prof. Ošmery. Je zřejmé, EM pole elementárních částic jsou v neustálém pohybu s rychlostí nepřímo úměrnou zmenšování elementárních částic, až po rychlost EM vlny v tak zvaném vakuu, na úrovni bosonu ZoCeLo.
Z Ošmerových modelů je zřejmé, jak rozdílné je silové působení magnetického a elektrického pole v prostoru vůči jiným částicím, v závislosti na jejich vzdálenosti. Z toho také vyplývá nesmírná složitost rozložení hmotnosti částic jako energie v EM poli. Je to výzva problém řešit, aby se mohla úspěšně rozvíjet teorie Nové relativně (ne)částicové, ((ne)hmotné) fyziky.
Doporučoval bych věnovat pozornost závislosti hybnosti na rychlosti. U Newtona je úměrná rychlosti. Výše uvedené rovnice relativistické mechaniky platí u poměrně velkého rozsahu rychlostí, které jsou ale znatelně menší ve srovnání rychlostí EM vlny v hlubokém µ-kosmu. Ale pro rychlost blížící se limitně k rychlosti EM vlny v hlubokém µ-kosmu vychází hybnost jako nekonečně veliká. Zatím můžeme předpokládat, že s energií, kterou představuje hybnost se musí v takovém limitním případě něco dít, a budeme vyslovovat hypotézy co?
Jak si ale představovat hybnost hmoty, když je to energie EM vlnění rotující v toroidech vzájemně superponovaných. Za takový toroid můžeme považovat toroid elementárního bosonu ZoCeLo, jako elementárního kvanta. Mně se zdá vhodná hypotéza transformace energie z magnetického pole do pole elektrického, na podobném principu, jak se děje v klasickém transformátoru. Jen to chce připustit, že volná EM energie v kosmu vytváří svévolně víry v důsledku zakřivování dráhy elektrického náboje vlivem magnetického pole.
To je další klíčový teoretický problém, jak najít vhodné modely transformace elektrické a magnetické energie mezi sebou. Princip je zřejmý a jednoduchý. Problém však bude v tom, jak tyto fyzikální procesy vyjadřovat matematicky. V teorii relativity můžeme po změně napsat. Nabýváním rychlosti tělesa nabývá hybnost, tedy energie. A co, když těleso chápeme jako jen energii elektromagnetickou? A to jsou přece jen EM víry, a z nich vytvářené struktury částic. Větu „Po nějakém čase se pohyb tělesa prakticky nezrychluje, ale jeho hybnost se dále zvětšuje. Jenže, co to fyzikálně vlastně znamená? Představme si toroid EM energie (energie, hmoty) jako vír, kterého průměr se z nějakého vnějšího důvodu, (dodávky energie EM), neustále zmenšuje. Rychlost EM vlny v µ-kosmu je o něco vyšší než rychlost světa a je konstantní. Takže pří zmenšování průměru víru, (miniaturního pulzaru), narůstá kmitočet rotace energie a hustota energie-hmoty. Jakmile se blíží průměr k nule, narůstá hmota, její hustota, do nekonečna. Jenže to je, jak je známo, fyzikální nesmysl. Tak co se může dít? Co když se děje podobný proces jako u pulsaru a energie, když nemůže růst do nekonečna, vytryskne středem víru v podobě elektrického pole, v siločarách v poměru 1016 delších, než jsou magnetické siločáry magnetického pole obepínající prstenec toroidu. To je podle mne základní princip univerzální transformace energie.
Jak se projeví přírůstky hybnosti-energie, budeme-li zkoumat nejen vliv pohybu molekul, ale i z pohledu atomových a subatomových struktur také jejich pohyb? Zatím není třeba až po boson ZoCeLo. Použijeme-li uvedeného příkladu v knize pro nárůst energie v plynu v důsledku zvyšující se rychlosti molekul vlivem tepla a budeme-li vycházet z mocninné řady Newtonova binomického rozvoje
m0 = m0 (1 + ν2/2c2 + ν4/8c4…)
můžeme dojít k závěru, že v rovnici
cca m = m0 + 0,5m0 ν2 (1/c2 )
vyjadřuje přibližně přírůstek hmotnosti způsobený rychlostmi molekul. T toho lze usuzovat, že podobné závěry můžeme vyvozovat z nárůstu rychlosti atomů a subatomových částic. Dosud neřešený problém vyjádření jejich hmotnosti vírovými strukturami EM pole nám brání vypracovat přesnější matematické modely. To je přirozeně další velká výzva pro vědce a studenty teoretické fyziky.
Já předpokládám, že v Nové teorii nebude možno zanedbávat členy za druhým, nebo třetím členem binomického rozvoje. Členy zdánlivě zanedbatelné nabydou zřejmě významu vzhledem prudkému nárůstu počtu elementárních částic a nebude možno zanedbat jejich vyjádření v elektrodynamice jejich EM polí. Očekávaná složitost problému je zřejmá.
Výše uvedené není v rozporu se závěrem kapitoly, že přírůstek hmotnosti v důsledku vnitřního pohybu látky je roven přírůstku kinetické energie dělené čtvercem rychlosti šíření EM vlny v µ-kosmu.
m = (Wkin) / c2.