Mám ráda výzkumy. Nepřestává mě fascinovat, jak si v poslední době umíme všechno zdůvodnit. Dřív byl třeba člověk líný, dnes je to chudák trpící prokrastinací. Toho, koho byste dříve normálně označili za hňupa, dnes litujeme, protože má chudák nějako poruchu. Hlavně si to umět pojmenovat a patřičně zdůvodnit.
Chodíte všude pozdě? Vědci ví proč.
I když máte hodinky v ruce a neustále kontrolujete čas i na mobilu, neustále někam pospícháte a jste stále ve spěchu. Mnoho lidí má neustále zpoždění, nic nestíhají a vypadají, jakoby neuměli ovládnout svůj čas. Ono je to těžké. Čas totiž nemáte, čas si děláte. Občas by stačilo vyrvat kabel ze zdi. Odpojit televizi, počítač a zahodit mobil. Místo autem to vzít zkratkou pěšky, protože budete rychlejší než auta v koloně, a když nebudete stále odpovídat na ty tisíce nesmyslných emailů a zpráv, budete mít času habaděj. Jinak totiž dost často můžete popuzovat své okolí nejrůznějšími výmluvami.
Asi to znáte
Když máte ráno zatípnout budík, připadáte si jak zbití a vyhrabat se z postele je čím dál těžší. Pak vás čeká dobíhání ranního MHD a v práci zase finišujete na poslední chvíli. Spěch nás často vede i k tomu, že se musíme stále domů pro něco vracet a tím ztrácíme svůj drahocenný čas. Klíče, mobil, doklady, peněženka… Lidé si myslí, že to děláte schválně, hlavně z nezájmu o ně, z lajdáctví, ale to přece není vůbec pravda. Třeba jste to zdědili a geny jsou jako prokletí.
Ať žijí snílci
Máte čas na sny? Jsou totiž důležité. Myšlenka má obrovskou sílu a slova jsou věci, které jim dávají tvar. Pak už je od slov jen krůček k činům. Pokud nemáte vizi, budete se ve svém životě motat jako křeček v kleci. Chodíte-li zcela chronicky všude pozdě, jste považován za nevyléčitelného snílka a velmi nespolehlivého jedince. Snít je super, jen nesmí zůstat jen u snění. Někdo má špatný časový odhad, jiní mají dobíhání na poslední chvíli za adrenalinový sport. Přemíra adrenalinu vás ale může i zabít. Mít zpoždění je i způsob, jak protestovat proti pravidlům. Možná jen vnitřně potřebujete trochu svobody.
Myslete na své bližní
Emotivní zpozdilec ve střetu s realitou vzbuzuje až lítost. Jenže lidi ve svém okolí neustále vystavuje těžkým zkouškám. Zvláště, pokud je vedle něj někdo naopak tak organizovaný, že má vše spočítáno na minuty a jeho pevný harmonogram mu pomáhá tento šíleně pádící svět plný milionů informací, které prostě nelze zpracovat, doslova přežít. Stokrát nic umořilo i osla. Váš bližní toho totiž bude mít jednou dost a víc už to nebude moci snášet. Takhle dokonce končí i mnoholetá přátelství a partnerské vztahy.
Jak se na to dívají vědci
Charakterový rys věčného zpozdilce je pro mnoho lidí opravdu nesnesitelný a jsou i tací, co jej považují za nemoc. Profesor psychologie na Kalifornské univerzitě v San Diegu Jeff Conte tvrdí, že existuje skupina osob, které jsou k onomu zpožďování mnohem náchylnější než osoby jiné. Vycházel z práce dvou lékařů ze 60. let. Jejich teorie osobnosti rozlišuje osoby typu A, tedy ambiciózní, netrpělivé a nepokojné. A pak osoby typu B, které žijí lehce a uvolněně. Bylo zjištěno, že opožďování je často charakteristickou vlastností i druhé kategorie osob. Podle studie se skupiny liší chápáním času. Typ A je motivován výkonností a má přesný časový rozvrh. Osoby ze skupiny B mají tendenci dělat hned několik věcí najednou a právě to je vede k systematickému opožďování.
Jak se zbavit nešvaru
Osoby chronicky se opožďující musejí nejprve zjistit příčiny svého zpožďovacího nešvaru. Je to stres, strach z těch, kdo na vás čeká, nebo touha odlišit se od stáda? Až pojmenujete příčinu, můžete postupně zlepšovat své chování. Stanovit si snadné a jednoduché cíle, jak říká americká psycholožka Jane Burkaová. Je třeba si rozvrhnout na malé etapy vše, co chcete přes den dělat. Jenže to se lehce řekne a mnohem hůře dělá. Kdo má ve svém okolí zpozdilce salámistu, dobře ví, že je mu totálně jedno, zda vy jeho pozdními příchody trpíte. To je váš problém. Máte-li vedle sebe zpozdilce v podobě vystresovaného depkaře, je tak zahrabaný ve svém strachu, že čím víc se snaží vše stihnout, tím více nestíhá a okolí tím čím dál víc štve.
A kde je jádro pudla
Podle psychologů má být okolí ke zpozdilcům shovívavé. Je zcela k ničemu ptát se, proč zrovna oni chodí pozdě, když ostatní chodí včas. Tito jedinci nemají stejné ponětí o čase. Máte mu prý pomoci sestavit rozumný harmonogram, abyste mu pomohli se zlepšovat krok za krokem. Teorie je pěkná, na okolí ale ohled nebere. Svého partnera ani přítele takový člověk neposlechne a šéfa má tak trochu na salámu. Navíc je to něco jako inkluze, tedy zkouška o zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku. Dochvilným a organizovaným jedincům tím často padne výkon z neustálého čekání, omlouvání a usměrňování zpozdilce, a následně přijde i demotivace a flustrace.
A jak z toho ven
Čas nečeká a je třeba si jej udělat, pokud stojíte na jakékoliv straně. Jste zpozdilec? Odpovězte si na otázku, zda s tím chcete něco dělat a začněte. A pokud ne, smiřte se s tím, že přijdete o svého partnera, přítele a možná i práci. Jste v pozici bližního, zkoušeli jste pomoci milionkrát a ani za 20 let se to nezlepšilo? Pokud vás to setrvale ničí, změňte to. Ať už jde o jakoukoliv uvedenou formu vztahu. Pomáhat někomu, kdo o to nestojí, je ztráta času ve svém drahocenném životě. A vědomě se nechat ničit taky není cesta. Na řadě je myšlenka, slovo a čin.