Červinka Jaroslav. FPF1. 38.6. Filozofické důsledky.
Pokud jsme posuzovali některé filozofické důsledky vyplývající z kvantové mechaniky, ukazuje se tento přístup velmi limitující. Slovo mechanika svým významem předpokládá zkoumání z pohledu pevných hmotných částic. Nová relativní (ne)částicová, ((ne)hmotná), fyzika (NF) stírá rozdíl mezi vlnovým a korpuskulárním hlediskem, proto filozofické důsledky budou podstatně rozdílné. Jeden z hlavních rozdílů je v tom, že NF má mnohem rozsáhlejší důsledky na všechny oblasti lidského poznání, a nevylučuje to ani vědy humanitární, jako na příklad sociální chování. Umožňuje přenášet filozofické myšlenky, spojené s přírodními vědami, a přenášet je do jiných oblasti bez vážnějších problémů.
Vezměme nejdříve princip neurčitosti. V kvantové mechanice princip neurčitosti vyplývá z neschopnosti absolutně přesného měření vyplívajícího z mechanické kvantové podstaty hmoty. To je limitující omezení, které brání hlubšímu poznání objektivní reality. Vyplývá to z klasického Newtonovského přístupu zkoumání vztahu mezi hmotnými tělesy, a klasického Einsteinova přístupu a jeho elektrodynamiky, včetně nerealistické představy o vakuu, jako absolutní nicotě.
NF fyzika naopak vychází z absolutní neurčitosti jakékoliv reality a všeobecné souvislosti všech jevů prostřednictvím Maxwell-Faradayova-Červikova etheru, doplněného energií v EM vírových strukturách, ať již si ji představujeme třeba jako temnou hmotu, nebo energii. (Temná hmota a temná energie je v podstatě totéž.) K tomu bych doporučil prostudovat relativistické silové vztahy elementárních EM vírových struktur a základní relativistické vlastnosti vzájemného silového působení elementárních Poyntingových vektorů.
Ve svém důsledku to znamená, že přesnost měření, tedy neurčitost, je závislá vždy na filozofickém přístupu k tomu, jak budeme definovat měřený objekt, buď jako energii vnění v EM poli, nebo jako formu hmoty v mechanické formě. Přesnost měření, tedy neurčitost je dána schopností, do jaké míry jsme schopny definovat fyzikální zákonitosti pro zkoumání hustoty EM pole v jeho dynamice EM polí. Tak je možno podstatně snížit, ne-li zcela vyloučit, narušení jevu, který zkoumáme analytickými možnostmi přijaté teorie. To otevírá mnohostranný přístup ke zkoumání jevů, a tím snižovat neomezeně rozsah neurčitosti, ale to je již problém až moc filozofický.
Nelze souhlasit, že nemůžeme-li něco určit měřením, (já tím rozumím, klasickým), nemá to v teorii co dělat. Přijat takový přístup je chybné v tom, akceptuje omezení vyplývající z kvantové mechaniky. Podporuji uvedenou zásadní myšlenku, že nemožnost přesného měření polohy a hybnosti ještě a priori neznamená, že o nich nemůžeme mluvit. Já dodávám, že můžeme volit zcela nový filozofický přístup. Porovnáme klasickou teorií světa s kvantovou teorií a předpokládáme, že experimentálně platí fakt, že jak polohu, tak i hybnost můžeme měřit jen nepřesně. Vzniká otázka, zda představa přesné polohy částice a představa přesné hybnosti částice platí, nebo ne? Klasická představa tyto představy připouští, kvantová teorie nepřipouští. To podle mne z pohledu Nové fyziky vůbec neznamená, že jedna nebo druhá teorie je zcela chybná. Prostě jsou to pohledy jen z různých úhlů, a jsou jen projevem všeobecné relativity. Nová fyzika ukazuje cestu, jak je možné spojit dosud nesmiřitelné postoje klasiků a kvantových mechaniků. To umožňuje relativita hmotnosti a objemu energie EM pole každé částice, kterou podrobujeme nové kvalitě měření.
Podle mne je pro vědce naprosto nezbytné osvojit si fakt, že vědu můžeme posunout dále pomoci teoretických koncepcí vznikajících v myšlenkových pokusech. Experimenty pak časem potvrdí správnost teorie. Někdy se ukáže, že nová teorie byla před desítkami let prakticky již potvrzena v dřívějších experimentech, tak je tomu v případě strukturálních modelech atomů prof. Ošmery. Jindy je tomu naopak, podobně, jako v případě Einsteinově teorii relativity, a experimenty to potvrdí později, až to technika nebo poznání umožní.
Kvantová mechanika obsahuje amplitudu vlnové funkce, potenciál a mnoho dalších konstrukcí, které nelze přímo měřit. Jenže co znamená přímo měřit. Princip neurčitosti říká, že nic neměříme absolutně přímo, takže kvantová mechanika je na tom zcela stejně. Nejdříve kvantová mechanika jevy předvídala a postupně se experimentálně prokázaly. To očekává celý proces ověřování předpovědí Nové relativně (ne)částicové, ((ne)hmotné fyziky také. A to, že teorie bude stále upřesňována, a nakonec překonána, je každému zřejmé již dnes. Mezi tím však přispěje mohutnému rozvoji vědy. NF fyzika je široká teorie, jejíž část je historií ověřena a na druhé straně se dotýká oblasti v niž se dosud experimenty nedělaly. Umožňuje to obrovský prostor pro myšlení vědců, zejména nezatížených klasickými stereotypy. Cituji-li větu: „Dnes říkáme, zákon relativity platí pro všechny energie, ale jednou někdo může přijít a říci, jací jsme byli hloupí. V čem jsme byli „hloupí“, nevíme dokud „nevystrčíme hlavu ven““. Jediný způsob, jak zjistíme, že se mýlíme, jen ten, že se podíváme, jaké jsou naše předpovědi. Je nutné vymýšlet stále nové konstrukce, a konfrontovat je s praxí experimentu. Dnešní doba nám tento prostor otevírá zvláště v mikrosvětě, ale nesmí zapomínat na jeho propojení s makrosvětem. Vždyť podobnost těchto světů je stále nápadnější.
Zdá se, že dnes nám Nová relativně (ne)částicová. ((ne)hmotná fyzika (NF) umožní říci přesně, kdy excitovaný atom vyzáří foton, protože můžeme modelovat vírové EM struktury atomu a generaci fotonu. Přitom si tento jev zachová stále charakter přesnosti i neurčitosti. Jeli svět neurčitý, nebo ne nevím. To je otázka, jak se na něj díváme, proto je to otázka čistě filozofická a k tomu relativistická. Já na ní odpověď nepotřebuji, protože ji chápu ve své relativitě. To znamená, že skýtá mnoho různých pohledů na přírodu kolem nás. Mně nejvíce zajímají takové poznatky, které vedou k praktickému užití v technologiích.
NF je relativně korpuskulární, a proto je potřebné ovládnou metodu tvůrčí fantazie, tak, abychom mohli nahradit částici relativní hustotou energie v EM vlnění v poli. To je výzva pro nové generace vědců, protože to přinese nemálo teoretických problémů. Již se nebude možno dívat na částice jen metodou jejich srážení v urychlovačích, ale bude nutno důsledněji studovat jejich vnitřní a vnější EM pole. A elektrické pole bych zvláště zdůraznil z důvodu jeho ohromného relativního dosahu, vůči poli magnetickému.
Na závěr musím konstatovat, že pojednání o čase v posledním odstavci nerozumím a neumím k němu zaujat postoj. Snad se k tomu někdy vrátím. V jednom jsem si však jistý, a to je v tom, že Nová relativně (ne)částicová, ((ne)hmotná) fyzika s pochopením relativní souvislosti vlnového a korpuskulárního charakteru částic souvisí i s chápáním času. Já osobně jsem přesvědčen, že rychlost světla nemůže být absolutní, a že rychlost i čas má také kvantovou podstatu.