Červinka Jaroslav. FPF2. 1.6. Elektromagnetizmus ve vědě a technice.
Tato kapitola je věnována velmi hrubému pohledu rozvoj znalostí, nejdříve odděleně o elektřině a magnetizmu, a postupně v jejich vzájemných souvislostech.
Zejména ve dvacátém století byly rozvinuty myšlenky Maxwellovy a Faradaye tak, že otevřely mnohdy nečekané obzory vědeckému výzkumu s ohromnými dopady na rozvoj lidské společnosti. Rozvoj teoretických znalostí napříč všemi vědními obory a dokonalejší technické možnosti, pozorování a měření fyzikálních jevů a zejména rozvoj intelektuálních schopností lidstva, dospěl k principiálně novému chápání objektivní reality. Toto chápání umožňuje vidět svět ve své relativnosti, jeho hmotné a současně nehmotné podstatě.
Jakmile Řekové objevili vlastnost jantaru, který když třeli, byl schopen přitahovat kousky papíru, začali si všímat tohoto zvláštního jevu. Zdaleka však nebyli schopni vysvětlit jeho elektrickou fyzikální podstatu. Sejný problém měli lidé, když zjistili, že podivný kámen z okolí města Magnesia v Malé Asii, když si všimli, že přitahuje železo. Také oni netušili, co je magnetizmus, a už vůbec ne, jak to souvisí s elektrickým přitahováním papíru jantarem. Z počátku jen lidská zvědavost vedla k tomu, aby lidstvo rozšiřovalo znalosti o přírodě, která ho obklopuje. Nikdo si, snad až do osmnáctého století neuvědomil, jaký význam bude elektřina s magnetizmem mít na ekonomický rozvoj lidské společnosti.
Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století dochází k vyvrcholení zkoumání elektromagnetizmu na principu neodlučitelnosti jeho dvou relativistických složek, elektrického a magnetického potenciálu. Ohromné množství experimentálních výsledků měření ve vědeckých ústavech na celé světě umožnilo zformulovat zcela nové přístupy k podstatě objektivní reality, vybudované na hmotě a záření v jeho sjednocující formě, elektromagnetické energie.
Tak vznikl nový teoretický přístup, opouštějící staré klasické axiomy, ale opírající se o představu objektivní reality, dané energií v elektromagnetickém poli, tvořeném spojitými relativistickými superponovanými vírovými strukturami hustoty EM energie. Takový teoretický přístup ke zkoumání fyzikálních, ale jak se později ukáže, i ke společenským jevům, můžeme nazvat Nová relativně (ne)částicová, ((ne)hmotná fyzika. Takže, nelze než souhlasit s tím, že i jevy chemické interakce lze, a konec konců i samotného života je třeba objasňovat pomoci elektromagnetizmu. Rád zdůraznil současný vývoj ve vědě, který ukazuje, že i všechny jevy v makrokosmu lze vysvětlovat na principech elektromagnetizmu, jako formě hmoty.
Současně, jak se vyvíjely poznatky o elektromagnetizmu objevovaly se technické možnosti, o nichž se lidstvu nezdálo ani v divokých snech. Od telegrafu k televizi a teleportaci. Rozvoj nových zdrojů energie, který teprve nabírá rychlé tempo. Uplatnění v chemii, v polední době zejména díky novým strukturálním modelům molekulových a atomových struktur vybudovaných na levitačních strukturách elektromagnetických sil působících mezi elementárními částicemi. Není žádný vědecký obor, kterého by so Nová relativní (ne)částicová, ((ne)hmotná) fyzika, zásadním způsobem nedotkla.
Sjednocení podstaty vzniku všech dosud známých sil, na principu superpozice vírových struktur elektromagnetické energie, to je objev, na který se čekalo století. A když přičteme význam typového modelu bosonu ZoCeLo, umožňujícího rozvíjet úvahy o univerzálním způsobu transformace energie mezi energií magnetického a elektrického pole, můžeme se zcela novým způsobem dívat i na podstatu vesmíru. Zvláště tendence každého elementárního náboje, (ve svém důsledku hmoty), v magnetickém poli zatáčet se do kruhu, nastoluje filosofické otázky rozměrů vesmíru. Když v mikrokosmu prakticky neexistuje přímočarý pohyb. Pitomosti o velkém třesku s nekonečně velkou hustotou v jednom bodě, nemá smyslu ani rozebírat, protože to odporuje všem doposud známým fyzikálním zákonům, a zejména kvantové mechanice.
Již bylo něco řečeno o jednotné podstatě všech sil. Ta je dána tím, že jsme schopni pochopit, jak vírové struktury elektromagnetického pole generují elektrické a magnetické pole. Takové elementární síly generuje typový boson ZoCeLo. Tyto síly jako síly elektromagnetického pole superponují do všech ostatních sil. Řekl bych, že již v této prvotní fázi jsou to již síly gravitační. Samozřejmě mohou být s různými znaménky, tedy stejně tak mohou mít antigravitační účinky. Pokud je hustota energie nízká, jako u elektronu, můžeme hovořit o silách slabých. V případě nukleonů, kde hustota energie je vysoká, můžeme hovořit o silných jaderných. Ale vždy jde o elektromagnetické síly.
Jak je v posledním odstavci přednášek konstatováno, z pohledu historie lidstva, tak, jak se bude jevit za deset tisíc let, lze sotva pochybovat, že Maxwellův objev elektrodynamiky bude hodnocen jako nejvýznamnější událost 19. století. Stejně tak možná bude hodnocen objev elektromagnetických levitačních modelů elementárních struktur částic hmoty, a následně Nová relativní (ne)částicová, ((ne)hmotná podstata objektivní reality. Zejména však rezonanční univerzální podstata transformace energie v elektromagnetickém poli, na principu bosonu ZoCeLo.