Červinka Jaroslav. Vyhasínání Slunce nemusí být pozvolné.

Červinka Jaroslav. Vyhasínání Slunce nemusí být pozvolné.

 

V představách obyčejných lidí, a většinou i astrofyziků, je taková, že vyhasínání slunce jako zdroje energie veškerého života na Zemi bude pozvolné, a jeho délka bude v řádech snad miliard let. To ve svém důsledku navozuje představu, že lidstvo se nemusí touto problematikou ani zabývat.

Pozvolný proces vyhasínání Slunce vycházel z úrovně poznání fyzikálních procesů, zejména na jeho povrchu, daných možnostmi vědeckého pozorování. Slunce se jevilo vůči planetám naší soustavy jako koule držící je pohromadě svojí gravitační silou, ale zároveň tyto planety napájí životodárnou energií svého záření.

Pokud vědecké pozorování neumožnilo detailnější pozorování povrchu Slunce a zaznamenat jeho mnohotvárnost, zdálo se všechno jednoduché. Slunce bude vyzařovat energii rovnoměrně ze svého kulovitého povrchu plynule, až do doby, než se jeho hmota přemění postupně na záření. Když vezmeme v úvahu hmotnost Slunce a skutečnost, že při výbuchu standardní atomové bomby dojde přeměně jen několika gramů hmotnosti na vyzářenou energii, pak není třeba mít obavu o konec života na Zemi po velmi dlouhou dobu.

Jenže postupně se zjišťovalo, že procesy na a ve Slunci nebudou tak jednoduché, jak se z počátku zdálo. Nejdříve se zjistilo, že na Slunci jsou skvrny, že na něm probíhají z našeho pohledu ohromné erupce a výrony sluneční hmoty. Postupně se zlepšily se metody pozorování povrchu Slunce, a to umožnilo vytvářet nové představy o fungování slunce.

Za pozornost stojí i pozorování českého vědce Miroslava Druckmüllera z VUT v Brně, které jasně ukazují, že na povrchu slunce je obrovské množství vírů, které mohou při trochu fantazie připomínat víry v zemské atmosféře pozorované z vesmíru. Pozorování vírových struktur na povrchu Slunce má zásadní význam pro nové přístupy ke studiu procesů na povrchu i uvnitř Slunce, a na jeho délku života..

Nová relativně (ne)částicová, ((ne)hmotná) fyzika, (NR(N)ČF), (NR(N)HF), předpokládá, že vírové struktury elektromagnetických energetických polí jsou strukturami univerzálními pro přeměnu energie ve všech jejich formách. Z toho důvodu se nabízí pokusit se porovnávat fyzikální procesy v makrokosmu, v našem případě na Slunci, se strukturami transformace elektromagnetické (EM) energie v elementárním bosonu ZoCeLo. Základní typ tohoto bosonu ve své struktuře EM pole je velmi podobný vesmírnému pulsaru, nebo vírovým strukturám, které dokáží vytvořit vědci při studiu plazmatu.

Jak se ukazuje, superpozicemi elementárních vírových struktur může dojít k vytvoření jakýchkoliv dosud známých i neznámých struktur v mikro a makrokosmu. (NR(N)ČF), studium plazmatu a pozorování vesmírných těles ukazuje nato, že se řídí stejnými základními fyzikálními zákony, a proto jsou si fraktálně podobné. Ve vesmíru je pozorováno stále více objektů potvrzující zásadní význam vírových procesů na všech úrovních. Ať již jsou to galaxie, pulzary, a vůbec všechny ostatní objekty, včetně hvězd jako je naše Slunce.

Tak je nastolena otázka, jaké důsledky uvedené nové poznatky mají pro naši sluneční soustavu a život člověka na Zemi? Je zřejmé, že nějaké dopady to bude mít. Otázka však je, zda to má lidstvo znepokojovat? Pustit to z hlavy, anebo se tím zabývat? Na to si netroufám odpovědět, ale myslím si, minimálně astronomy a zvědavé lidi to zajímat bude. A věřím, že nemusí být předpoklad hlubších znalostí astronomie, nebo fyziky, aby si člověk mohl udělat svoji vlastní představu.

Já si myslím, že věda, která neumožňuje lidem vytvořit si selským rozumem nějakou představu o vědeckém problému, nemůže být skutečnou vědou. A nepomůže jakékoliv skrývání nepochopení skutečné podstaty za množství nesrozumitelných matematických vzorců. Ty vedou ve skutečnosti jen k vytváření neopodstatněné představě o vědcích, jako mimořádných zjeveních, což ve skutečnosti vůbec tak není. Podle mne vždy musí jít o srozumitelnost vědeckých poznatků, tak aby mohly mít praktický dopad ve prospěch využití lidmi podle jejich schopnosti ve svém reálném životě.

Proto mne napadlo, na příkladu našeho Slunce ukázat, že může být tak zvaná velká věda přístupná širokému okruhu zájemců o přírodní vědy, a věci které je obklopují. Nová relativně (ne)částicová, (ne)hmotná fyzika, podle mne, umožňuje lidem dívat se na velmi složité procesy vesmíru očima zkušeností z reálného života, a jevů pozorovaných kolem sebe v reálném životě. Samozřejmě při trochu popuštěné fantazie.

Zmínil jsem již vírové struktury probíhající v atmosféře Země. Obdobné však můžete pozorovat víry v láhvi vody, když se ji snažíte rychleji vylít zatřepáním, tak aby se vytvořil vír. Anebo obyčejné umyvadlo, když zatočením prstu kolem výpusti, vytvořením víru dosahujete rychlejšího odtoku. Vždy jde o proces transformace nějakého druhu energie, tak jak neustále probíhá v celém vesmíru. Od mikrosvěta po ty největší galaxie. Pro prvotní srovnávání procesů na povrchu Slunce a na Zemi nám umožní tornáda a různé víry v atmosféře, protože je to do určité míry velmi podobné.

Ale abych se konečně dostal k problému, zda musí Slunce vyzařovat svoji energii za každých podmínek pozvolně a plynule, a tak dlouho udržovat život na Zemi. Asi již cítíte, že to tak asi nebude. V umyvadle jste si všimli, jak se urychlí výtok vody, (energie), když se tam utvoří vír. Existuje možnost vytvoření takového víru na Slunci, a může Slunce vyhasnout dříve? Zřejmě ano, ale proč? Důvod může být zřejmý. Dnes již vidíme, na povrchu je velké množství měnících se vírů sluneční hmoty a záření, a zároveň vymršťování obrovských prstencových laloků do vesmírného prostoru. Pokud má energie formu výrazně hmotnou, padá zpět ke Slunci, pokud má formu záření cestuje daleko do vesmíru. Mezi jinými planetami také k nám na Zemi.

Jednou Slunce svoji energii zcela určitě vyzáří, ale buse zářit stále přibližně stejně po celém svém povrchu? Může se proměnit v prstenec podobný galaxii, nebo se zhustí na úroveň neutronové hvězdy? Je ovšem i možnost, že víry na povrchu a uvnitř Slunce se budou stále více sdružovat (superponovat) až vytvoří jeden obrovský vír, jak je to známe u pulzarů či jiných objektů. To znamená, že Slunce se promění v nějakou formu disku (toroidu), z jehož středu bude tryskat do okolního vesmíru energie, podobně jako je to v případě bosonu ZoCeLo, kde z jeho středu vychází proud energie v indukci elektrického pole. Nebo tak nepřesně zvané černé díry.

Důsledek tohoto jevu je jednoznačný, Slunce nám nebude svítit tak dlouho jak jsme si dosud představovali. Když k tomu připustíme, že budou narůstat výrony energie hmoty na povrhu v důsledku slučování povrchových vírů, může se podstatně měnit intenzita slunečního záření, takže na povrchu země může všechno shořet, anebo naopak zmrznout. Podle toho, kam bude směřovat hlavní výtrysk energie. Podle pozorování astrofyziků v kosmu mohou tyto jevy probíhat velmi rychle.

Naštěstí procesy, o kterých hovořím neprobíhají většinou tak rychle, aby se se lidstvo nemohlo připravit na rozšíření svého prostoru a své existence ve vesmíru. Pokud se lidstvo přestane orientovat jen na konzum a bude se věnovat úsilí, o co nejhlubší poznání nových fyzikálních zákonů přírody, nemusí se obávat o svoji existenci, a to třeba mimo Zemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *