Všichni jsme si nasadili masky. Nosíme je ven do společnosti, která je takzvaně dokonalá. Je dokonalá tak, až se jí vlastně lidé bojí. Proto si nasazují masky, aby v nich mohli přežít. Někteří lidé se v tom maškarním bále zvaném život nadobro ztratí a už jen velmi těžko hledají cestu zpět k sobě samotnému. Už si nejsou jistí, kdo vlastně jsou. Neví, kde končí jejich pracně navlečená maska a kde začíná jejich vlastní živá kůže, jejich tvář a jejich duše.
Sami sebe už nepoznáváme. Nevíme, jací vlastně jsme. Občas už nemůžeme dál a jsme tak ztracení, že se snažíme násilím servat masky dolů i s kousky živého masa, protože až tam naše nasazené masky vrůstají. Někdy si přestáváme uvědomovat, že jsme si je nasadili a stáváme se někým jiným. Sžíváme se s nimi napořád, ony nás doslova ovládnou a naše duše pláčou tiše v koutě. Stáváme se prázdnými a nešťastnými. Nevíme, kdo vlastně jsme. Opravdu potřebujeme masky, abychom si ulehčili život?
Některé si nasazujeme jen pro zábavu, abychom zažili změnu, někdy jde o boj o přežití. Existuje ještě vůbec někdo zcela bez masky? Být bez masky je přece pro společnost neakceptovatelné. Pokud se rozpláčete na veřejnosti, protože je vám smutno, budete za hysterické jedince. Když se oddáte hlasitému záchvatu smíchu s kamarády, všichni si myslí, že na něčem jedete a tak se raději bavíte jen na oko a decentně se usmíváte. Nemůžeme ani říct, že se máme skvěle a nic nás netrápí, protože je to podezřelé. Moderní je mít spoustu povinností, starostí a být v jednom kole. Jinak vypadáte jako nezodpovědní a bez cíle a vizí.
Neustále své chování přizpůsobujeme a nereagujeme tak, jak to cítíme na těle, na duši a v srdci. Je třeba se přizpůsobit a neomezovat svobodu ostatních. Ale je nutné tak moc kvůli tomu omezovat sebe? Ztrácíme tvář, smysl života, jsme bez pocitů a bez kontaktu se sebou samými. Všichni jsme pak stejní, uniformovaní, máme stejné oblečení, stejně chování a snažíme se hlavně nevybočit z davu, v tichosti zapadnout a mlčet. Nepřemýšlet nad tím, co chci a zda jsem to ještě opravdu já.
Svlékání masek je velmi bolestivé. Když ji nosíme, máme výmluvu pro své chování, nemusíme přemýšlet nad tím, zda je něco dobře nebo ne. Reakce má být adekvátní masce. Je to alibistické, nemusíme se podívat sami sobě do očí. Bojíme se sami sobě přiznat, jací doopravdy jsme, protože by mohlo být po těch letech velmi těžké znovu sami sebe přijmout. Všichni děláme chyby, nejsme dokonalí. Naše masky jsou chytré, hezké, drsné a hlavně dokonalé. Nikdy ale nebudeme dokonalí, i když se nám to média snaží jakkoli podsouvat.
Možná je čas začít postupně odkládat své masky, společně s vnitřními strachy a všemi těmi výmluvami, které nejvíc nalháváme sami sobě. Začít žít svou realitu navzdory tomu, co si myslí ostatní. Být sami sebou má své kouzlo opravdovosti, i když to není jednoduché. Zapomeňte na dokonalost z médií. Jste dokonalí i bez plastických operací, prvotřídního oblečení aniž byste dělali to, co se dělat má. S maskou těžko potkáte spřízněné duše. Lidé nebudou vědět, jací doopravdy jste. A nakonec to nebudete vědět ani vy sami.