Červinka Jaroslav. FPF2. 1.4. Zákony elektromagnetizmu. Polemika.

Červinka Jaroslav. FPF2. 1.4. Zákony elektromagnetizmu. Polemika.

 

Tuto kapitolu pojímám víceméně jako polemiku, ve které se snažím poukázat na potřebu nového přístupu k výzkumu elektromagnetizmu v mikrokosmu. Takže se pokusím otevřít prostor pro fantazii čtenářů, aby se mohli vžít do podstaty fyzikálních jevů v mikrosvětě, zejména v tom nejhlubším, jak jej nazývám já.

Nová relativně (ne)částicová, ((nehmotná) fyzika vychází z fyzikálních vlastností elementárního objemu EM energie, charakterizovaného elementárním Poyntingovým vektorem. Z toho vyplývá trochu jiné chápání náboje, než ho chápe klasická fyzika. To znamená potřeba chápat ho v jeho rozprostřené formě v prostoru a čase. Já vycházím z představy, že elementární vírové částice s ještě klasickým hmotným charakterem, bosony ZoCeLo generují vázané elementární elektrické a magnetické síly. Tyto síly vznikají jako produkty vírového prstence, obecně toroidu, energie v EM vlnění a dají se velmi dobře představit, jako klasický elektrický rezonanční obvod. Rezonanční obvody, jak jistě víte se mohou spojovat sériově, paralelně, anebo smíšeně. Z toho pak vznikají všemožné struktury relativních částic.

Nový přístup ke zkoumání se rozhodně musí odrážet v upřesňování základních zákonů elektromagnetizmu, zejména v mikrokosmu, ale také ve svých superpozicích i v makrokosmu.

První zákon elektromagnetizmu určuje tok elektrického pole. Ten říká, že vektor elektrického pole E libovolnou uzavřenou plochou je roven celkovému náboji uvnitř plochy dělenému konstantou ɛ0, kde ɛ0 je vhodná konstanta úměrnosti. Z mých teoretických úvah o vlastnostech bosonu ZoCeLo vychází, že konstanta ɛ0 odpovídá elementární kapacitě tohoto bosonu. Podle mých představ, dielektrikum, jak ho známe z kondenzátorů, je tvořeno prostorem vnitřku prstence energie EM vlnění v němž rotuje. Konstantu ɛ0 známe jako permitivitu. S předstihem uvádím, že konstanta µ, permeabilita, kterou známe z elektromagnetizmu je indukce elementárního bosonu ZoCeLo. Tedy indukce je generovaná proudem prstence EM energie, jeho proudem.

V uvedeném zákoně mluvíme o elektrickém poli procházejícím uzavřenou plochou. Ale vůbec neříkáme, kde se bere elementární náboj. Coulombův zákon byl odvozen a definován z experimentů v makrosvětě. V něm je také platný, ale jakmile se dostaneme k rozměrů bosonu Zocelo nebude užití tohoto zákona tak jednoduché, protože na této úrovni se projeví pně relativistické vztahy mezi elementy energie vyjadřované Poyntingovými vektory. To jsou však teoretické problémy, které teprve čekají na řešení, třeba i odvážnými čtenáři. V podstatě to znamená, že nemůžeme jen tak jednoduše hovořit o náboji bodovém, protože je generován EM vlněním v prstenci, který má navíc vlastní spin. A tudíž bude v mikrokosmu velmi těžké vymezit kulovou plochu pro jeho elektrickou účinnost, tak jak je to snadné v makrokosmu. To je podle mne výzva pro teoretiky částicové fyziky, částicové optiky a fyziky plazmatu. Ale také pro astrofyziky. Jinak také řečeno, potenciál E na povrchu koule opsané kolem bodového náboje nebude tak hladký, jak se zdá podle Coulombova zákona. Závěr je, že zákon v mikrokosmu podléhá relativitě vyplývající z relativity sil elementárních vírových struktur EM pole. Tedy relativitě hmotnosti a záření jako jednoho fenomenu.

Pro elektřinu platí druhý zákon, který říká, že cirkulace E podél křivky C se rovná záporné hodnotě derivaci indukčního toku B plochou S, děleného diferenci času dt. Je zřejmé, že zákon platí univerzálně, jen musíme vzít v úvahu, že v hlubokém mikrokosmu nemůžeme zanedbat relativitu působení E a B v závislosti na vzájemných směrech Poyntongových vektorů. Vzhledem ke složitostem EM polí v mikrosvětě je to problematika pro základní výzkum nová a zcela otevřená.

S tím také souvisí pravděpodobné těžkosti, které nám způsobí uzavřené plochy vzhledem relativitě EM veličin v elementárních vírových strukturách. To může přinést odhalování dosud neobjevených fyzikálních zákonů, jak to vizionářsky předpověděl Richard Feynman.

Podle mne, naprosto zásadní význam pro relativitu elektromagnetizmu má rovnice, která říká, že, „cirkulace indukce B podél křivky C = derivaci toku E plochou S, podle času t + elektrický proud plochou S dělenou ɛ0, to celé násobeno c2. Kde c je rychlost EM vlny v mikrokosmu, tedy o něco větší než rychlost světla. Toto konstatování říká, že magnetizmus je ve skutečnosti relativistickým efektem elektřiny, a naopak. Tedy nebudeme v tomto ohledu objevovat nic nového, jen to budeme důsledně brát v úvahu a přemýšlet o tom, jak se tento fakt uplatňuje v mikrokosmu. Pokud si představíte hmotnost částice v energii vírových struktur EM polí a vyjádříte ji v siločárách elektrického a magnetického pole, budeme dosti překvapeni ohromným rozdílem jejich objemu. Na mne to působí tak, jako by energie v magnetickém poli měla významně charakter hmotnosti, ve smyslu, jak hmotnost obvykle dosud vnímáme. Na druhé straně energie v elektrickém poli má charakter záření, jak ho klasicky vnímáme. To je velmi důležití pro pochopení univerzálního principu transformace forem energie ve vesmíru.

Uvedené zákony spolu se zákonem pro působení síly v EM poli F = q (E + ν x B), jsou veškeré zákony elektrodynamiky, a jsou také výchozí pro zkoumání nových zákonitostí objektivní reality v hlubokém mikrokosmu. Superponované také v makrokosmu. Pravděpodobně uvidíme, že pracovat s nimi v mikrosvětě bude velmi složité vzhledem k tomu, že problematika vírových struktur EM pole bude vyžadovat mnoho analytických a syntetických přístupů při formulování nových zákonitostí.

Nicméně pro pochopení funkčnosti těchto zákonů vystačíme s příklady, které jsou všeobecně známé z reálného života. Jediné, co budeme potřebovat navíc, je představa těchto jevů redukovaná na diferenciální elementy.

Tedy, podíváte-li se na vodič, kterým protéká proud, (pohybuje se vněm náboj), a bude na něj působit magnetická indukce z jakéhokoli zdroje se siločárami kolmými na směr proudu, zaregistruje působení síly, vychylující vodič kolmo do strany. Tato síla je dána velikostí proudu a vektorovému součinu rychlosti náboje a intenzitou B, (ν x B). Je tedy zřejmé, že tato výsledná síla je kolmá na směr rychlosti a intenzity magnetického pole. Jestliže si představíme tento fyzikální jev za předpokladu elementární části vodiče, tak jak je to i v mikrokosmu, tento element se začne zatáčet. To je úplně ta základní příčina proč veškerá energie, a tedy i hmota má vírový charakter. To umožňuje pochopit proč vznikají víry různých struktur EM polí. A také, jak vzniká relativní hmotnost částic, tedy hmoty a záření.

Současně je třeba si uvědomit, že síla je výsledkem vzájemné interakce elektrického a magnetického pole v jejich dynamice.

Důležitý poznatek z praxe, že protéká-li dvěma vodiči, které jsou vedla sebe, působí na sebe silou. V případě, že oba proudy tečou jedním směrem, pak jde o sílu přitažlivou. Jakmile jsou proudy v protisměru, pak jsou odpuzovány. Pokud by byly vodiče vůči sobě kolmé, nepůsobí na ně žádná síla. Zde stačí představa působení dvou elementárních nábojů, jako nosičů elektrického proudu, namísto dvou vodičů, abychom pochopili relativitu působení Poyntingových vektorů, což je ten samý příklad jako v makrokosmu. To je podstata různosti generovaných elementárních sil v důsledku vzájemných směrů Poyntingových vektorů. A ve svých důsledcích tedy i relativity vnímání hmotnosti částic ve vírových polích.

Krátce řečeno, elektrické proudy vytvářejí elektromagnetická pole, ať již prochází přímým vodičem, nebo solenoidem. V našem ilustračním příkladu to znamená, že silové efekty se budou projevovat naprosto stejně, bude-li pevný magnet nahrazen cívkou s procházející proude. Tím také odstraníme potíže s tím, jak si představovat vznik magnetického pole v pevném magnetu. I když vznik magnetického pole magnetických látek dokonale objasňují strukturální levitační modely Ing. Pavla Wernera. Pro pochopení elementárních principů vzniku EM sil je vhodnější pole generované cívkou. Jistě jste zaregistrovali, že při generování síly podle obrázku je uvažováno jen magnetické pole. Magnetické pole jde ovšem ruku k ruce s elektrickým polem. Tak, kde je elektrické pole? Zjednodušeně řečeno je dáno elektrickým potenciály, které napájejí přímý vodič i solenoid. Faradayovy síly generované indukcí magnetického pole jsou v blízkosti zdroje mnohem významně silnější než Coulombovy elektrické síly, proto jsou pro názornost dobré síly magnetické. Aniž bychom zapomínali na to, že elektrická a magnetická pole jsou dvě formy jedné energie.

Představa jednoty E a M pole není pro reálný svět tak podstatná, tak jak je tomu v mikrosvětě. A to zejména v hlubokém mikrokosmu na úrovni bosonu ZoCeLo, kde se nemůžeme obejít bez potřeby vzájemné zaměnitelnost. Bez této možnosti nejsme schopni pochopit podstatu jednoty všech dosud známých sil a jejich relativitu v dynamických procesech mikrovírových struktur.

Povšimněme si nyní významu teoretického Maxwellova objevu, že proměnlivá elektrická pole mají magnetické účinky. Právě tento jeho poznatek ukázal na souvislost elektrického a magnetického pole. Více jak století trvalo, než se podařilo plně uplatnit Maxwellův předpoklad v teorii elektromagnetických polí, jehož konečným důsledkem je možnost otevření nových přístupů ke studiu nových zákonitostí EM polí v hlubokém mikrokosmu.

Jednota elektrické a magnetické energie a schopnost jejich vzájemné transformace na elementárním principu vysvětluje souvislost všech EM jevů, včetně toho, proč se nám zdá, že proud energie je při nabíjení kondenzátoru zdánlivě přerušen. Přitom v podstatě jde jen o transformaci EM energie do elektrického pole. Tato problematika si zaslouží samostatnou kapitolu, protože je nutné jí zkoumat současně s EM vlastností indukčních a kapacitních obvodů rezonančních obvodů v mikrokosmu. Jen tak nám studium může přinést očekávané výsledky při formulování zákonů Nové fyziky. Schopnost magnetického pole kumulovat v sobě energii s hustotou ve značně větším rozsahu, tj. v poměru čtverce rychlosti šíření EM vlny v mikrosvětě, než je hustota energie v elektrickém poli, určuje principiální podstatu rozdílu mezi hmotností látek a vyzařováním energie. Tedy jde ve své podstatě o jednotu objektivní reality, dvou její forem a protikladů.

Zbývá říci, že čím dál, tím více si budeme muset zvykat na to, že s přenosem elektrické energie pomoci elektronu v nových teoriích nevystačíme. To dnes již většinou fyzici asi cítí, že klasiká představa elektronu, navzdory potřebám vědy, stále přetrvává v mnoha oborech vědy. Je zřejmé, že představu elektrického náboje odvozeného od potenciálu elektronu, je překonaná, protože elektron má svoje vnitřní EM vírové struktury s hmotností rozprostřenou v relativně širokém prostorů, a k tomu ještě s ohromným stupněm neurčitosti. To jsou však již otázky a problémy na řešení z pohledu Nové relativně (ne)částicové, ((ne)hmotné) fyziky.

Jak je uvedeno ve Feynmanově přednášce, nejpozoruhodnějším důsledek popsaných rovnic je, že jejich spojením lze vysvětlit vyzařování elektromagnetických vzruchů na velké vzdálenosti. Podstata spočívá v tom, že změnou proudu v nějakém vodiči vytvoříme změnu v magnetickém poli vodiče, tedy v prostoru kolem tohoto vodiče. Změna toku magnetické indukce B vyvolává rostoucí potenciál E. Tedy cirkulace B pole vyvolává cirkulaci E. Cirkulace E v prostoru vyvolává cirkulaci B. To je cyklus, který se opakuje neustále dokola vysvětluje proč je možné vzruch, signál, přenést na dálku. Teoreticky řečeno do nekonečna.

Když si představíme šíření elektromagnetického vzruch pomoci vektorů B a E, a vezmeme v úvahu, že jsou na sebe kolmé a zároveň jsou oba kolmé na směr šíření EM energie můžeme zkoumat vírové struktury EM energie v prostoru. Naráz pochopíme, kde je skryta energie, která je nepřesně nazývána temnou.

S touto problematikou se nám krásně otevírají odpovědi na otázku, co vlastně nese EM energii v prostoru? Asi se nelze spokojit s představou vakua jako absolutního nic. Nová relativně (ne)částicová, ((ne)hmotná) fyzika nabízí představu prostoru (vesmíru), zaplněného energií EM poli ve formě EM vlnění v procesu nepřetržité transformace energie ve vírových strukturách EM vlnění podle dosud málo popsaných fyzikálních zákonů. To nabízí nově chápat temnou hmotu i energii, což je vlastně jedno a totéž. Zdá se, že uvedenému k popisu transformace energie elektromagnetického vlnění bude vhodné využít Fourierovy kmitočtové řady, protože usnadní představu zhuštění energie tak, aby mohla být chápána buď jako hmota, nebo jako záření.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *