1. Základní pojmy.

(Teorie elektromagnetického pole.)

Červinka Jaroslav. A2. Náboj.

 

Pojem náboje a jeho chápání ve smyslu lidské obrazotvornosti osobně považuji za poměrně velmi náročný. Je to dáno tím, že v hlubokém mikrokosmu nevystačíme s představou bodového zdroje elektrického potenciálu. To stačilo tak asi do rozměrů atomů, kde platí Coulombovi zákony elektrických sil s dostatečnou přesností, a kde je možné vycházet z kumulovaných elektromagnetických sil dané elementárních částic.

Skutečnost, že hustota jednotky energie v elektrickém a magnetickém poli je dána poměru jejich amplitud 1016, to v důsledku znamená, že u relativně větších rozměrů částic a objektů je možné považovat zdroj elektrického potenciálu za bodový, což u pole magnetického není možné. Takže, při úvahách o silovém elektrického náboje v hlubším mikrokosmu, než je rozměr jádra atomu, budeme mít trochu problém s naší představivostí. Sám s tím osobně mám určité potíže, ale to je problém každého neobvyklého myšlenkového pokusu.

Otázka, zda lze oddělit náboj od částice je bezpředmětná. Každá částice je kumulovaná energie ve vlnění EM pole, to znamená, že energie pole je v pohybu a představuje její proud rychlostí světla v čase, a tudíž i elektrický náboj je v pohybu. Náboj je tedy atributem každé částice, a vytváří tudíž elektrické pole, ať již vnější, nebo vnitřní. Prakticky je však vždy kombinované v závislosti na vnitřních strukturách vírových polí. Má-li náboj EM energii má tedy i hmotnost, a jen je otázka, jak ji měřit. V reálném světě tento problém nebyl do nedávna aktuální. Mluvíme-li o energii náboje, máme na mysli buď energii elektromagnetického pole, nebo energii částice, která je nositelem náboje. Náboj však vždy spojujeme jen s elektrickým polem. Elektrické pole je často, zejména v makrosvětě, uvažováno samostatně, bez pole magnetického. To je dáno tím, že elektrického pole EM-zdroje-náboje je nesrovnatelně rozsáhlejší než jeho pole magnetického. Tuto vlastnost není možné v mikrosvětě zanedbávat, protože elektromagnetické síly elementárních vírových částic jsou generovány spinovými prstencovými strukturami EM vlnění. Z toho plyne, že v mikrokosmu není možné pohlížet na fyzikální jevy tak zjednodušeně, jako v reálném světě. Je poměrně těžké, představit si bodový náboj v mikrokosmu, tak aby nám představa umožňovala myšlenkové pokusu v mikrokosmu. Relativně (ne)částicová fyzika předpokládá, že elementární objemy EM energie se pohybují relativní rychlostí šíření EM energie v mikrokosmu, ta je, o něco větší než rychlost světla, z důvodu hmotnosti fotonu světla. Takže elektrické pole je generováno diferenciálním objemem EM energie definované Poyntingovým vektorem, obsahujícím na sebe kolmé vektory elektrické a magnetické energie ve vektorech jejich indukcích. Ohromný rozdíl amplitud těchto polí již byl zmíněn. Z toho vyplývá nezbytná potřeba chápaní náboje v mikrokosmu, jako veličinou rozprostřenou, a k tomu ještě relativní, v závislosti na vzájemném směru Poyntingových vektorů, od nichž poměřujeme elektrické potenciály. Nicméně, z uvedeného pohledu je tedy možné náboj považovat za formu hmoty, anebo jen důsledek projevu její formy. Je to jen otázka vlastního přístupu při vytváření představy o fungování mikrosvěta. Dnes se dá říci, že tvrzení, že náboj realizuje vztah mezi částicemi a elektromagnetickým polem, vyžaduje pozměnit v tom, že i částice jsou jen klubka EM energie. Zejména pro studium mikrokosmu je důležité chápat částice jen jakási klubka EM vlnění nesoucí energii-hmotu podléhající známým fyzikálním zákonitostem. Např. zákonitostem vyjadřovaných superpozicemi Fourierových spekter.

Nevím, do jaké míry je ještě možno se ztotožnění s názorem, že náboj, jako fyzikální veličina, má zcela výjimečné postavení, vyplývající z experimentů?

Není např. důvodu pochybovat, že náboj je nezničitelný, že platí zákon zachování energie, je však nutno podotknou, energie elektrického pole, jako projev náboje, se průběžně vzájemně transformuje s magnetickým polem. Principiálně je transformace vysvětlena transformací ve vírové struktuře bosonu ZoCeLo.

Nové strukturální modely částic prof. Ošmery a jeho týmu přináší zásadní změnu v tom, že elementární náboj-elementární kvantum (atom elektřiny) není náboj elektronu, rovný 1,602.10-19 coulombů. Nová fyzika prokazuje, že náboj elektronu je dále dělitelný, až po boson ZoCeLo, kde se generuje elementární náboj podobně, jak výtrysk energie, např. jako v pulzaru.

Tvrzení, že náboj na rozdíl od většiny fyzikálních kvantit je ve všech pozorovacích soustavách invariantní, pravděpodobně nevydrží dlouho. Toto tvrzení vyplývá z předpokladu, že absolutní rychlost je rychlost světla. Vždyť jen rychlost šíření EM vlny v mikrokosmu je o něco vyšší než rychlost fotonu světla. Nehledě na to, že se může se ukázat, že některé aspekty energie pole EM energie se mohou šířit rychlostí násobně vyšší, než je rychlost světla.

Výzkum principů relativní (ne)částicové ((ne)hmotné fyziky ukazuje, že problém vzniku relativních potenciálu v mikrokosmu, v tom důsledku i makrokosmu, je zatím málo matematicky podpořen.

Podle mne, není ke škodě odpovědět na otázku: „Proč v přírodě neexistuje menší náboj, než je náboj elektronu?“. Bylo považováno za logické, že nedělitelnost náboje elektronu je jediný možný. Předpokládalo se, že kdyby se určitá extenzivní kvalita dala dělit do nekonečna, nebylo by nikterak možné ji vysvětlit něčím jiným, nějakou kvalitativně odlišnou substrukturou. Byla by složena sama ze sebe, představovala by tedy v přírodě substanci absolutní. Bylo by to v rozporu se základní pravdou, že příroda je ve všech směrech nekonečná. Vždyť také věda až dosud všechno, co se původně zdálo absolutní a neproměnné, analyzovala a vysvětlila jinými kvalitami. Proto také není nepřirozené, že po určitém zobecnění kvantity se objeví nové kvality, které tyto kvantity dialekticky vytvářejí. Nová relativně (ne)částicová fyzika vyvrátila všeobecně uznávanou domněnku, že nemá smysl otázka, jaké síly drží pohromadě, v tak nepatrném objemu, elementární náboj elektronu proti velkým odpudivým silám? S využitím Faradayova a Coulombova zákona Ošmerovy strukturální modely přesvědčivě prokazují, že elektron má své vlastní fraktálové struktury, vycházející z principů Nové fyziky. Ukázala se jako mylná představa, že v elektronu žádné menší náboje již neexistuji, a že nelze-li elementární kvantum náboje dělit vnitřně na menší kvanta, nemohou mezi nimi vznikat žádné odpudivé síly. Zásluhou na tom májí v globálním měřítku především fraktálové struktury subatomových částic prof. Ošmery a jeho týmu.

Strukturální modely a Nová relativní (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika ukazuje na proměnlivost náboje jako relativní hodnoty elektrického pole. Proto je třeba zákon zachování náboje brát v souvislosti s proměnlivostí energie mezi magnetických a elektrickým charakterem Poyntingova vektoru.

Dnes je překonána klasická představa elektronu jako základního a elementárního nositele náboje, protože jako jiné částice je jen fraktální formou lokálního zhuštění energie v elektromagnetickém poli, jehož základní složkou je Maxwell-Faraday-Červinkův éter a prstencové (toroidní) struktury elementárních částic.

 

Vložit komentář

Komentáře