*
Čtyřiačtyřicet let, zvětšující se objem košíčků podprsenky a výkyvy nálad – na několik let.
Odevzdaná do náručí okolností, sčitala vrásky a záhyby na bocích. Nevedla si deník, ale oči jako HD kamera jí vracely předchozí záběry. Ona a večerní sklenička. Ona a nekonečný seriál. Ona a brambůrky na oživení. Ona a štíhlejší a vtipnější já.
Rána skýtala pomuchlané obrázky v zrcadle a další šediny v odrostech. Věděla a pamatovala si víc než kdekterá dvacítka s hladkou tváří, prdýlkou a push-upkou vyheverovanýma kouskama masa s bradavkama.
Ráno se pasovala na vizážistku a nakreslila pravidelné rysy na obličej, který hrozil přetečením na kolena. Rutina a pravidelnost. Hledání oblečení, které má schopnosti maskovat a mást pozorovatele i nositele.
*
Venda měl mraky holek. Svobodný, dědic svého otce. Otec býval vlastníkem chaty u Sázavy. Sázava a chata byly cílem Venoušových milostných eskapád. Každá věřila, že je jen jedna.
Sylvie podlehla vábení hormonální nerovnováhy a Vencovým svodům. Uměl skvělou koprovku podle babiččina receptu a kuře na smetaně. Pro Sylvii smrtelná kombinace šarmu a chutí.
Snídani jí přinesl na snídaňovém podnosu z Ikey, protože to bylo stylové a za pár šlupek. Sylvie ležela pod patchworkovou dekou a vychutnávala si pocit propastné blaženosti a uvolnění po sexu, který otřásl jejím (dosud) ničím nevybočujícím světem.
*
Venca poprvé cítil, že něco ztratil. Sylvie se po snídani vytratila. Zmizela. Aby to nebolelo. Cítila něco víc ale bála se. Utekla jako malá holka.
Chyběla mu měkkost Sylviina těla a její živočišnost.
Měla všechno, co kdy chtěl.
Divokost, poddajnost i nespoutanost.
Zamiloval se.
Všechny před ní, byly fádní…
*
Brečela do polštáře a stírala papírovými kapesníky fleky od řasenky. Svařené víno s medovinou ji drželo nad vodou do usnutí.
*
Probudil se v její posteli.
Dívala se na Vencu a v hlavě nic…
Políbila ho na čelo.
“Odpustíš mi zítra, že mi není dvacet?”
“Nikdy jsem se tě neptal, kolik ti je. Není to vůbec důležité… kam se hrabou ty dvacítky na tvé schopnosti vnímat Život…”
*