Nikdo neodpovídal.

 

Vlastně ano. Denně sám sebe ujišťoval o tom, že ho svět potřebuje. Tehdy, když se cítil potřebným pro druhé, cítil se dobře. Rozkrájel by se pro ně a na sebe nehleděl.

„Kdo jsem já? Co bez druhých znamenám? Kde jinde je mé místo než ve službě druhým?“

Otázky, které zůstávaly někde ve vzduchu.

On sám byl jako vzduch.

Všude jej bylo plno, byl pro všechny, ale nikdo pro něj. Usínal jedině, když byl přepracovaný a nasycený pocitem, že ho lidi mají rádi.

Měli ho ale opravdu rádi?

Nebo jim vyhovovalo, že za poklepání na rameno a slova „Seš dobrej!“ by udělal cokoli, aby jej měli ještě raději.

On to tak potřeboval.

Nasycení ega. Toho elementu, který byl odpovědný za smrt tolika lidí…

Smrt.

Přemýšlel o ní.

Koketoval s ní.

Zdála se mu nádherná. Pro něj.

Když ho bolela duše, mazal ji balzámem ze směsi pochvalných slov. Ohříval si je a přikládal na srdce. Chvilku to pomohlo. Po nějakém čase už to nezabíralo. Cítil, že jej ti, kteří pějí chválu, jen potřebují. Zneužívali jeho ochoty.

*

Ve chvíli klidu mezi vším tím musením.

Pochybnost, ta ledová dáma.

Přišla k němu. Poklepáním lehkým jako křídlo motýla, se pozvala dál. Vešla do jeho mysli a začala se dravě ptát.

„Proč vlastně žiješ?“

„Já… jsem tu pro druhé.“

„A co ty sám? Co děláš pro sebe?“

„Pro sebe? Proč pro sebe?“

„Jsi taky člověk. Nebo ne? Nezasloužíš si snad také něco ty sám?“

„Nic nepotřebuju. A lidi mě mají rádi.“

„Skutečně?“

„Ano, vždycky mě rádi vidí.“

„A kdo z nich se o tebe zajímá, když nic nepotřebuje?“

Mlčel. Promítal si ty roky, kdy nic nežádal pro sebe, všechno jen pro druhé. Když měl horečky, stále jej někdo potřeboval.

„Hele prosimtě, zařiď mi eště tohle. To víš, já to tak neumím, nestihnu, nemůžu…“

Nikoho nezajímalo, zda on sám ještě umí, stihne, může.

*

Jako dech křehké víly, obalil jeho duši chlad.

Všechny rány se otevřely a ven prýštila bolavá hořkost.

*

Na nábřeží se racci hádali o lepší sklouznutí vzduchem. Vltava se houpala a odrážela šedavou oblohu. Smutná, vlnkami obdařená kráska. Miloval tu řeku. I Prahu.

A kdo miloval jeho?

Opíral se o zábradlí, pobledlý, týdenní strniště na tváři. Vráskami se mu prodíraly slzy směrem k bradě. Přiložil si dlaň na čelo a snažil se představit si mokré a chladné objímání říčního proudu, který ho zanese až do nebytí.

Na rameni se octla cizí ruka.

Prudce se otočil.

„Bejt tebou, nedělala bych to.“

Hleděl na ženu nemladou, nestarou. Ani hezká ani ošklivá. Ale ty oči…

Sálal z nich klid a dobrota.

„Já…“

„Jestli dovolíš, hochu, dám ti jednu dobrou radu. Pokud nevidíš smysl svého života, může tě to zabít. Když nevíš, co se sebou, rozhlídni se kolem. Nebe je tu pro tebe a nic nechce. Voda v řece je tu pro tebe a nic nežádá. Vítr ti čechrá vlasy a nepotřebuje od tebe nic. Ale kdyby nemělo nic z toho existovat, protože to nemá viditelný smysl, pak by to tu nebylo. Ne?“

„Asi tomu rozumím…“ zašeptal.

„To není o rozumu. Copak strom musí vědět, proč je na světě? Musí to vědět brouk na listě květiny?“

„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.“

„Vidíš. A to je právě ono. Přemýšlíš o smyslu své existence a ztrácíš čas. Buď jako kytky, jako kočky, jako malé děti… prostě jen buď. Pak vnitřníma očima uvidíš tu nádheru kolem. Všechno to, co se prolíná, zapadá do sebe a nesnaží se ukončit něčí existenci silou. Tvůj konec jednou taky přirozeně přijde. Pak se ohlídni a klidně se můžeš zeptat na svá proč. Až na tom konci je skutečně pochopíš…“

Díval se na tu osobu, která se najednou ztrácela před očima. Zůstávaly jen ty zářící laskavé oči.

„Děkuju.“ stačil ještě říct, než zmizely i ty oči.

*

Někde uvnitř, se začínala poleptaná a popraskaná duše hojit.

*

Vložit komentář

Komentáře