Prasák pan vedoucí: vzpomínka na „já taky!“

Když všichni křičí "me too"...

0

Moje učňovská léta jsou dávno minulostí, mnoho vody uplynulo. Nesmazatelné okamžiky přetrvaly. Jako třeba vedoucí v prodejně potravin. Prostě prasák.

*

V té době, i dvacetiletý mladík pro mě byl skoro stařík. Kmet, který vedoucoval na učňovské prodejně, byl obzvláště stár. Mohl mít tak pět let do důchodu.

Olysalá lebka s přilepenými vlasy na takzvanou přehazovačku, která byla tak řídká, až žalostně mezi řídkými šedinami prosvítaly stařecké hnědé skvrny na hlavě. Kostkovaná košile, světle modrý plášť s kapsami naditými kapesníky v různém stupni posmrkanosti. Tesilové kalhoty s puky, hnědé polobotky, které podle sešlosti mohly pamatovat ještě Napoleona jako dítě. Klenutý pupík, krhavé modré oči pod těžkými víčky, pohled zamřelé laně.

Tento skvost všech dívčích snů, nás jednotně oslovoval dívenko a rád pomáhal vzadu ve skladu při vybalování zboží. Některé holky tam nechtěly s ním být samy ani za prase nebo kilo žvýkaček Pedro. Všechny jsme byly navlečené v tuhých naškrobených bílých pláštích, silonky a nohy uvězněné v příšerných zdravotních botách na klínku. Spotřeba punčoch obrovská.

„Dívenko, no ty, pojď skládat zboží. Přivezli cukrovinky.“ ukazoval na mě.

„Už du.“

Tak jsem šla. Vyprávěnky kolegyň ve zbrani, jak jim a co jim mi vířily hlavou, ale mávla jsem nad tím rukou. Ohnutá ke krabicím, nakládám si do náruče a… plesk.

Přilítla mi jedna poprdelní s poznámkou

„Máte ten zadeček, jak když vosa srazí paty, dívenko.“

Otočila jsem se do šklebícího se obličeje toho „neodolatelného“ svůdníka a… Neodolala jsem. Praštila jsem pana vedoucího po ruce tak, až uskočil.

„A už to nikdy nedělejte! Nebo to nebude jen přes ruku a navíc byste asi nechtěl, aby se to rozmazávalo přes mistrovou!“

„Ale vždyť se tak moc nestalo, ne?“

„Stalo, nestalo, můj zadek a všechno ostatní z mýho těla je moje a vám do toho nic není, starej kozle!“

„No… nooo…“

„Takže dovybalíme to zboží a už o tom nebudeme mluvit!“

A už jsme o tom nemluvili. Nikdy. Ani s mistrovou, ani s holkama. Když se ptaly, jestli „Taky?“, řekla jsem

„Jo. Poprvý a naposled. Až na vás bude sahat, tak mu jednu střelte a bude pokoj. Tím končím rozpravu.“

Od toho času se ta šuškanda o „…mě taky sahal, plácnul…“ skoro vypařila a k dobru se spíš dávaly historky o tom, jak u velkého zrcadla byl viděn pan vedouc, kterak si na holinách své hlavy mezi přehazovačkou, nípal beďara.

Taky jak nějakému závozníkovi vyprávěl o jedné učnici, která byla polocikánečka

„Nádherný, nohatý a vokatý stvoření, ta dívenka byla. Já nechtěl koukat nahoru, když stála na těch štaflích a rovnala špagety, ale vzhlídnul sem. A ona vám měla kalhotky. A na nich dirky. A každá ta dírka byla vobšitá jinou bavlnkou. To byl krááásnej pohled!“

A nejlepší historka s panem vedoucím se nesla kol jedněch Vánoc. Dostali jsme na prodejnu husy. Mražené. A cvrkot kolem mandarinek, pomerančů a banánů na příděl. Makala každá ruka i noha na prodejně. Včetně pana vedoucího. Všichni jsme viděli, jak najednou chytil takovou nóbl dámu za křídlo a táhl ji k sobě do kanclu.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval řev, panička vyběhla ven a držela se za tvář. Druhou rukou táhla svou kolečkovou tašku. Pak jsme se dozvěděli, že pan vedoucí není jen „prasák“, ale taky chlap na svém místě.

„Ona ta navoněná, zmalovaná a načesaná fuchtle, ukradla husu. Furt se chtěla hádat, že jí platit nebude, že jí má odjinud. Přece nejsem slepej. Viděl jsem jí, jak tu husu cpe za kabátem do tašky. Popad sem jí, husu vytáh ven a když se hádala, střihnul sem jí facku a vyhodil jí. Esenbáci by beztak vyšetřili hovno.“

Husa byla zachráněna a prodavačky nemusely před Vánoci sahat do peněženky, aby se složily fuchtli na husu, pokud by se jí podařilo ji pronést.

*

Takže vlna „já taky“, vyvolala ve mě úsměvnou vzpomínku.

Ten pán, pokud ještě žije, musí být skoro stoletý.

Dneska bych mu (možná) klidně nastavila svoje pozadí štýrského valacha,

aby svoji vetchou ruku ještě trošku potěšil…

*

Vložit komentář

Komentáře