Zmítání se ode zdi ke zdi ve svém vnitřním světě, znamená narážení na stěny a lidi i ve světě vnějším.
Vlastní neklid je ten nejhorší nepřítel.
*
Moje “nakoupené” fóbie z dětství, které jsem si za život musela sama pofoukat a vyléčit, jsou tím nepřítelem. Dokud jsem si myslela, že rány přicházejí z venku, měla jsem nepřítele mimo sebe.
Mohla jsem na něj ukázat.
Pojmenovat ho.
Ale…
To “ale” znamená, že to, co jsem si myslela, nebyla pravda. Byla jsem plná strachu. Bála jsem se macechy, odporné soudružky učitelky… hodně strachů na jednu malou duši…
Tak jsem sváděla denně boje sama se sebou. Abych šla do školy, abych dokázala s macechou vůbec mluvit. Vždycky než jsem otevřela pusu, klepala jsem se. Stále mi připadalo, že říkám nesmysly.
Slyšela jsem slova, ale význam mi připadal cizí. Nechápala jsem, proč ze mně leze zrovna to, co vyšlo z hlasivek ven. Jako kdybych byla v nějakém stroji, seděla uvnitř a nevěděla si rady s ovládáním.
Občas jsem si seděla ve své hlavě, maličká jako zrnko rýže a jen jsem střílnami (očima) pozorovala dění okolo. Jako kdybych nebyla s tím tělem vůbec propojená.
Vnitřní vlnobití, se mi promítalo ven. Sice jsem neohroženě chránila své slabší spolužáky a bylo mi jedno, jak silný je ten, kdo ubližuje, ale bála jsem se bližšího kontaktu s lidmi. Bála jsem se, že každý můj pohyb, byť jedné řasy, je hodnocen.
Tak jsem se pronásledovala, vyčítala si, že jsem jaká jsem. Že mám potřebu mluvit i když nejsem tázána. Že se bojím něco říct, ale stejně to řeknu. Jíst nebo pít na veřejnosti, pro mně bylo trauma, jako kdybych seděla na záchodovém porculánu a kolem mně všichni hodnotili, že je to nechutné a nepřijatelné…
Čím více jsem sebe sama vinila (i z nesmyslů), tím více jsem byla vinna. V očích všech. Myslela jsem si o sobě to nejhorší. Jak jsem mohla očekávat, že mě budou ta zrcadla (druzí lidé), brát jako bytost sobě rovnou?
Tak jsem stále vnějšek dorovnávala. A stále to nebylo ono. Snažila jsem se totiž dokazovat druhým, že jsem dobrá. Že jsem skutečně člověk, který má nějakou cenu. Moc se mi nedařilo…
Proč?
Protože ta zrcátka, kterými jsou lidé okolo, nemohla dát víc než dávala. Co mi lidé odzrcadlili, bylo jen ve mně. Byl to můj zbytečný boj sama se sebou a v důsledku jsem si ty “rány” na svou hlavu přivolávala sama.
*
Kroky, které jsem ušla od doby,
kdy jsem se bála vlastního stínu,
bych jen těžko spočítala.
Cesta to byla obtížná.
Druhé přesvědčíte snadno.
Sebe jen stěží.
Ale pokud to člověk nevzdá, zjistí, že to jde…
*