Posledni dobou, je hrozně těžký žít si, jen tak. Tak jak si přeju , tak jak by jsem chtěla .
Psát jak chci .
Být to já.
….umožňuje mi to, jen být zahrabaná doma.
Nechávám lidi mluvit za mě. Je to tak mnohem lepší . Naslouchám lidem , i když je mi v konečné fázy uplně putná co říkají .
Trchu sobecký a lhostejný , nicméně je to pro mě víc uklidňující – Dotyčnému pomůžu se vykecat a sobě v posunu.
Slova jsou jen iluze – Realita zůstává stejná .
To bude asi důvod , proč je mi vlastně jedno, kdo co má a jak to má doma a v osobním životě. . Nestarám se do rodin . Svý názory sdílím, jen s určitými lidmi . Který stojí, alespoň za pár mých slov a to bez debat .
Jsem něco jako Izolovaný méně potřebný kus skrytého optimisty. No a na venek – Něco jako věčně znechucený, namyšlený, kritický, a negativní typ.(Proto možná i ta mala sorta lidí kolem mě).
Při řeči je nutná stručnost, ať myšlenka spěje kupředu, přitom však nesmí zažití slov být přemírou pro unavené uši.
Co se týře toho povídání si , je to celkem těžký . Být si jistá tím co říkám , nebo dělám .
například – pokec s kámošem ,, okey mám se fajn , do budoucna chci dělat to a to … ,,
a čekáš radu (v mým případě raději nic, stejně to udělám po svým.) … příjde rada .. no ale z leva zase uplně jiná ..
No a pak div se světe, že člověk buď dělá chyby podle někoho a nesere si to po svým – pak je to samozdřejmě taky špatně = vždyť jsi je neposlouchala, že to tak nemáš dělat a celá jses změnila . /Whaat/?!
Sen je součástí našeho soukromí.
Je to cosi zvláštního v tom, sdílet své soukromí s lidmi, který máme rádi.
Je to pouze další způsob, jak se dát druhým poznat.
Víceméně stručně v kostce řečeno, kdo málo mluví sobě neuškodí.
Kolem mě je posední dobou takových lidí, co by mi chtěli vidět do hlavy a do mých plánů kvanta. Čimž si to samozdřejmě neulehčují , protože je to moje soukromí . Když nahodou si někoho nevědomky připustím k tělu a řeknu, co si myslím , udělám pár věcí , při kterých si osobně myslím že jsou nevinný rozpoutám peklo . Takový otevřený, lehce zajimavý , nejednotvárný ale velice pestrý zlo . A to myslím vážně. Najednou, je to totiž jako magnet . Lidi si myslí, že jim prej patřím .
Okey budu s ledovým klidem koukat, jak se v tom topí páč jsem si zvykla, že jsou idi hloupý . Ale naučila jsem se jednu opravdu super věc za poslední dobou . A to je říct si , kdy to má Stopkenta. /stopku dámy a pánvé/ (mantinely).
Nic méně v mým případě je to uplně jedno, protože to pouto tam zůstane ale zas a opět … to už není moje věc, takže je mi to celkem putna .
Zlo nekončí proneseným slovem. Jeho cesta je tím teprve zastoupena. A rány se nehojí tak lehce, jak snadno spadne kámen z dlaně.
V konečné fázy toho celýho nekonečnýho kolotoče , je taková mezera kdy se i já začnu obávat, že se to nepřestane dít . Tím pádem příjde taková ta věc, jako je slabost, depreska, menší pochybnosti o sobě sama ( větší než měnší . ) Takový stav devastace sebe sama. V tu chvíli příjde psaní , možná opitá, několik krabiček cíg .. je to lepší než dřív, i přes to ale nejsem schopná se cejtit líp .
No prostě nejsem ten typ, co bude sedět a poslouchat,jak jí chce přivázat doma na obojek .
Já budu poslušně sedět a poslouchat názory, debaty, rozbory lidí okolo ale ne pokyny, co a jak, kdy, kde, v kolik, kolik , proč mám dělat .
Jsem totiž poslušná, jen když vím že to není z donucením ale se zájmem o mě a partnera (například ve vztahu nebo kamarádství a důvěře) . Ne pro klid dušičky tebe , tebe a vlastně ani tebe. proto mě tak moc baví ,když se ve mě, prostě a jednoduše člověk nevyzná . Prostě mě nepozná .
Proto mě baví, jak si o mě povídají .
Přechodná indisponace, je jen časově ohraničená absence následků po OBVYKLÝCH příčinách.
Dlouhou dobu jsem mimo takovou tu užasnou blbost světa /Facebook/ . Ale upřímně, by mě zajímalo kolik konverzací jsem obsáhla já , u některých chodících existencí si myslím, že jsem něco jako psaná postavička . Doufám ,že ze mě jednou udělají i animáka!!!!
Vy, kdo píšete volte si námět, jejž můžete zvládnout, dlouho pak zkoumejte také, co ramena odmítnou snášet.