Zase píšu dopis, slova, rýmy, myšlenky a citový deficit do veřejnosti s touhou vypsat se, když už to nejde nijak říct. Nebo mám strach o tom mluvit ? Měla by jsem mít strach mluvit o tom, jak se cítím?
Lidé celá staletí mají problém mluvit v dobrém o tom jací jsou , no já mám problém mluvit o citech.
Poslouchám slow písně plné emocí a zkryté hloubky,která mi připomíná ty okamžiky. Střípky uvízlé v mé hlavě, kterých se nechci nikdy zbavit, protože příjemně bolí a proto si je budu stále víc a víc vštípovat do sebe. Poslouchám ty písně, koukajíc tiše do prázdna jim naslouchám, jak mi slibují,že tě brzy budu mít zase blíž.
V hlavě se mi ukrývá dírá větší než černá díra, pohlcující všechny racionální myšlenky, i když vím, že umím být i rozumná tak toto je má propast. A až jednou, opravdu spadnu nepomůže, jen obyčejná náplast lidského doteku, pokud to nebude ta tvá horká kůže.
Občas každý z nás nevěřícně kouká sám na sebe do zrcadla, s myšlenkami ve kterých se urývá několik set mezer. Jen kouká a nechává trýznivý pocit toho nečasu, dnem i nocí spalovat vše naokolo. Spánek se zdá, jako neschopné placebo a denní světlo naopak, jako protivné řvoucí kliše, v tu chvíli uplně zbytečné. Hořící aura našeho běžného dne, kdy se cítíme svěží vyhasíná a naopak mění směr a spaluje vše okolo nás. Všechno, co nám má dělat radost je jen smuteční věnec věcí, které v tu chvíli nechceme mít ani cítit. Ale to je v pořádku … je to jen ochranný mechanismus nás samých dokud nebudeme mít, co nám je potřeba.
Lidé okolo nás, už pomalu ztrácí nervy s tím jací jsme. Nazývají to plytce ” náladovos ”.
Dosti Oddanosti – Pavel Buňata
Zkoušíš mě zranit
Omlouváš se záhy
Odpuštěno
Bývá dopředu
Nechci tě ztratit
Žít za tvými zády
I ve snech
Tě s tebou podvedu.