Červinka Jaroslav. FPF1. 6.5. Princip neurčitosti.

Červinka Jaroslav. FPF1. 6.5. Princip neurčitosti.

 

V této kapitole ukáži jak nové strukturální modely atomů a vírová podstata elektromagnetických polí Nové relativně (ne)částicové, ((ne)hmotné fyziky pozměňuje podstatu principu neurčitosti.

Nechám stranou problém pravděpodobnosti molekul v plymu, protože pro nový přístup nemá valného významu. Budu je raději věnovat konstatování, že idea pravděpodobnosti je při popisu atomových dějů nevyhnutelná. Budu rád, pokud se mi podaří vzbudit zájem čtenářů o vlnovou podstatu principu neurčitosti.

Podle kvantové mechaniky, matematické teorie částic, existuje vždy jistá nepřesnost při určení poloh a rychlostí. Že, v nejlepším případě můžeme říci, že existuje jistá pravděpodobnost, že částice se bude nacházet v blízkosti určitého bodu x.

Jistě nikomu neunikne, že když se podíváme na Ošmerovy levitační EM modely atomů, a jejich relativně (ne)částicovou podstatu, musíme k řešení problému neurčitosti přistoupit ze zcela jiných pozic. Pravděpodobně jediné pojítko s klasickým přístupem by mohlo být, pokud bychom dovedli charakterizovat diferenciální objem EM energie jako elementární částici v určitém směru. Možná, pomoci Poyntingova vektoru.

Nechme klasické závěry hustoty pravděpodobnosti pozorování polohy a rychlosti částic, jako experimentálně ověřenou. Každý si však hned povšimne, že v přibližné rovnici vyjadřující princip neurčitosti (6.22) je vyjádřená pouze přibližná rovnost. Dále je ve výrazu použita Planckova konstanta h a hmotnost m. Základní problém logického porozumění rovnice je konstanta h, která je jen konstantou úměrnosti, aby nám vycházely výpočty. A pak je tu hmotnost m. Jestliže v mikrokosmu musíme nahradit hmotnost energií ve vlnění EM pole, je nám klasický přístup v mikrokosmu k ničemu. Tedy pokud nebudeme chtít aproximovat případné funkce pro výpočet relativní částice v prostoru.

V tento moment můžeme říci, že Heisenbergův princip neurčitosti nás nemůže uspokojit. Máme před sebou dvě základní otázky, jak budeme nahrazovat hmotu v EM vlnění vírových struktur elementárních částic, a jak Planckova konstanta souvisí s kvantováním hmoty v prstencových vírových strukturách EM polí? Podle mne, univerzální princip tendence náboje zatáčet do kruhu a vytvářet tak toroidy, (prstence) s rotující EM energií je celá podstata kvantové mechaniky.

Pokud se nám podaří najít strukturální modely formování prstenců EM energie elementárních částic hlubokého mikrokosmu můžeme najít nová kritéria princip neurčitosti. To pravděpodobně znamená, že neurčitost můžeme raději nahradit mírou přesnosti, protože naše přesnost měření bude záviset pouze na naší schopnosti definovat rozměry relativních částic pomoci EM energie ve vlnění popsaných Fourierovými frekvenčními spektry.

Ukázalo se, že nespokojenost s popisem přírody, jak ji definovala Heisenbergova neurčitost byla oprávněná, což nakonec vedlo k teorii Nové relativní (ne)částicové fyziky. Tak můžeme dospět k závěru, že částice se vůbec nechovají podivně, ale chovají se podle zákonů, které postupně objevujeme.

Ukázalo se, jak bylo správné, když zůstali lidé, kteří se nesmířili, že nejpřesnější popis přírody musí být v řeči pravděpodobnosti. Ti, kteří se domnívali, že kdybychom věděli, co se s částicí skutečně děje mohli bychom znát současně její přesnou rychlost a polohu. Na začátku rozvoje kvantové mechaniky tento problém také znepokojoval Einsteina. Je známý jeho výrok: „Vždyť Bůh nehází kostkou, aby rozhodl, jak se má pohybovat elektron!“ Dlouho se trápil tímto problémem a nikdy se nesmířil se skutečností, že Heisenbergův princip neurčitosti, je ten nejlepší popis přírody, který dokážeme udělat. V tom byla velká Einsteinova vizionářská intuice, potvrzená současným vývojem. Velmi pesimisticky vyznívá konstatování, že několik málo fyziků se ještě stále zabývá tímto problémem doufajíce, že svět je možné popsat nějak jinak, a vyloučit neurčitost z chování částic. Není jíž pravdivé tvrzení, že zatím v tomto směru nikdo nebyl úspěšný. To přesvědčivě ukazují strukturální modely prof. Ošmery, a jeho týmu s využití principů Nové relativně (ne)částicové fyziky.

Není jíž pravda, že je nevyhnutelná neurčitost polohy částic, když chceme popsat strukturu atomu. Dlouholeté experimentální měření vlastností atomů a molekul fakticky potvrzují správnost strukturálních modelů molekul a atomů Ošmerova týmu. Tyto modely otevřely cestu základnímu výzkumu, a novému přístupu v chápání neurčitosti, či snad lépe řečeno otevřely cestu k formulování nové definice určitosti.

V podstatě musíme zapomenout na představu atomu vodíku, jak je na obrázku 6.11. Jíž nemůžeme vidět atom vodíku v nejasných obrysech, jak je na obrázku, ale musíme se zabývat jeho vnitřními strukturami, a to ještě do větší hloubky, než to dokázal Ošmerův tým.

Myslím si, že konstatování: Ve svém úsilí o co nejúplnějším poznání přírody dospěla moderní fyzika k poznání, že jisté věci není možno poznat s jistotou. Mnohé z naších poznatků vždy zůstanou nejisté. Nanejvýše můžeme znát jejich pravděpodobnosti., je trochu zavádějící. Použití slova pravděpodobnosti je nevhodné, protože každou pravděpodobnost nakonec můžeme do určité míry eliminovat, v závislosti na tom, jak ji definujeme. Lepe je říci: Poznávání zákonů přírody nikdy nekončí.

Napsat komentář